Výtvarné portfolio na stránce
www.galerie-hlavaty.cz
Hlavatý Jan MgA.
společnost - umění - politika

Brežněvova doktrína stále živá

Březen 2014

V dramatu Alexeje Tolstého Car Fjodor je v rozhovoru Fjodora s mocichtivým bojarem Borisem Godunovem, když se mírnému carovi Godunov snaží vysvětlit přijatelně svoji ničemnost, carem vyslovena věta - „Však v jednom oklamat se nedám, v tom, co černé a co bílé je.“

V této větě je obsažen odpor slušných ke lži. Klamáním o skutečném stavu věcí chtějí veškeří despotové přesvědčit, že mají čisté úmysly. Současná politika Ruské federace velmi připomíná mocichtivé jednání bojara Godunova v 16. století. Nakonec, současný ruský prezident Putin, v ruské historii následovník Borise Godunova, má v tomto ohledu řadu předchůdců, počínaje Leninem, přes Stalina, Brežněva, až po Andropova. Brežněvova snaha zděděná po Stalinovi byla rozšiřovat sovětské panství do okolních zemí, kam bylo možné dosáhnout. Bylo to kamuflováno tak zvanou „bratrskou pomocí“ a „záchranou socialismu“.

Díky intelektuálovi Gorbačovovi, který nastoupil do vedení sovětského státu v polovině 80. let minulého století, byl rozpuštěn satelitní blok ovládaných států, jimiž se Stalinův režim obklopil po 2. světové válce. Gorbačov se ještě snažil udržet pohromadě celý Sovětský svaz transformací na tak zvané Společenství nezávislých států, ale to se mu nepodařilo. Chyběla jednotící idea, která by to uskupení držela ve spojení. Prezident Jelcin, který Gorbačova vystřídal ve vedení státu, připustil, aby se někteří, zpravidla bývalí komunističtí manažeři, dostali k obrovským majetkům, aniž by z toho stát něco měl. Nemuseli platit daně, takže výnosy z privatizovaného majetku šly celé na jejich konta. Jelcinovi za to hrozilo vězení, ale protože měl ještě v Rusku značnou popularitu, dohodl se se svým nástupcem, bývalým šéfem KGB v NDR Putinem, že když ho Jelcin podpoří v prezidentské kandidatuře, Putin jeho i jeho rodinu, která měla na dlužbě státu velký podíl, ochrání před trestem.

Vladimír Putin pak začal úsilím o znovunastolení silného Ruska. Nemohl stavět na ničem jiném, než na vypjatém nacionalismu. Žádnou myšlenku kolektivního blaha internacionální povahy, jíž se zaštiťovali komunisté, nabídnout nemohl, protože svět už byl někde jinde a s „internacionálním blahem“ měl své zkušenosti.

Zkoušel tedy znovuvybudovávat národně orientovaný supercelek, pojímající největší bývalé sovětské republiky, Ruskou federaci obklopující. Kazachstán, Bělorusko a také Ukrajinu. S Kazachstánem a Běloruskem to bylo snadné, jejich vládci se Rusku snadno podřídili. Ukrajina se ale rozhodla jít vlastní cestou. Její evropská orientace byla mnohem silnější, než příchylnost k neosovětskému uspořádání.

Bývalý ukrajinský prezident Juščenko a ministerská předsedkyně Julia Tymošenková prosazovali demokratický režim proevropské orientace. To Rusku nevyhovovalo a snažilo se Ukrajinu donutit přemrštěnou cenou dovážené ropy, což je pro Ukrajinu nejdůležitější energetický zdroj, k hospodářským potížím a tím větší závislosti na ruské vůli. Ministerskou předsedkyni donutilo podepsat krajně nevýhodnou smlouvu o dovozu a pracovalo na podkopání ekonomické stability ukrajinského státu. Rusku se to podařilo, změnilo sympatie většiny Ukrajinců k vládě Tymošenkové v odpor a podporu dříve ve volbách poraženého proruského kandidáta Janukovyče, což je člověk, dle dostupných informací, velmi problematické minulosti. Bývalý prezident Viktor Juščenko si odnesl po svém politickém působení zohyzděnou tvář, údajně po otravě dioxinem a paní Tymošenková se dnes, po tom, co ji nechal nový ukrajinský vládce Janukovyč vsadit do vězení, doslova nemůže postavit na nohy.

Nesouhlas velké většiny ukrajinského obyvatelstva s podřízeností Moskvě a jejímu zástupci Janukovyčovi vedl později k protestům, které nabyly na síle zvlášť, když Ukrajina odmítla asociační dohodu s Evropskou unií o možném partnerství. Ukrajinci vytrvali při manifestacích nesouhlasu s vládní politikou několik měsíců v mrazech na hlavním kyjevském náměstí a vážná situace vyvrcholila, když se Janukovyčův režim rozhodl střílet na demonstrující veřejnost ostrými náboji. Bylo usmrceno několik desítek lidí, hodně dalších bylo zraněno, dost z nich velmi vážně. Ukrajinský parlament následně odvolal Janukovyče z prezidentské funkce a jeho vlastní politická strana ho vyloučila z členstva. Sesazený prezident utekl nejdříve na Krym a odtamtud do Ruska.

Rusko se ústy Vladimíra Putina za uprchlého Viktora Janukovyče postavilo. Putin prohlásil, že Janukovyč zůstává jediným uznaným představitelem ukrajinského státu a nově parlamentem jmenované vedení je nelegitimní. Následovala rychlá anexe poloostrova Krym, který je od roku 1954 součástí ukrajinského území, to znamená, už šedesát let. Putinova argumentace je shodná s požadavky Hitlerova nacistického Německa před uzavřením dnes již anulované Mnichovské dohody, která dávala právo zemi, jehož národnostní menšina žije na území jiného státu a má v určitých oblastech většinovou populaci, na toto území vznášet nárok.

Územní celistvost a nezávislost Ukrajiny garantuje smlouva, uzavřená v roce 1994 mezi Spojenými státy, Velkou Británií a Ruskou federací. To, že ji Rusko jako jeden ze signatářů ignoruje a rozhodlo se k agresi na území jiné země, ukazuje, že stále uvažuje a jedná v intencích studené války a spouští v Evropě novou „železnou oponu“. Jak je vidět, Brežněvova doktrína je stále živá a myslím, že Rusku nebude k uspokojení stačit jenom Krym, ale pokusí se postupně ovládnout východní část Ukrajiny a potom, kam budou sahat jeho možnosti a ochota Západu smířit se se stávající situací.

Jan Hlavatý
 
foto kalendář krásná a levná fotokniha