Výtvarné portfolio na stránce
www.galerie-hlavaty.cz
Hlavatý Jan MgA.
společnost - umění - politika

Diktátoři

Březen 2015

Celá historie naší civilizace je provázena soupeřením dvou protikladných systémů, založených na principech diktatury a demokracie. Oba systémy neměly během historie stálou podobu a jejich forma i obsah se velmi měnily. V podstatě každá podoba politického uspořádání vychází ze stavu a úrovně společnosti, v níž je ten který systém uplatňován.

Například Švýcarsko, které má jednu z nejdéle trvajících demokracií na evropském kontinentě, nemělo ještě v šedesátých letech 20. století volební právo pro ženy. Tento paradox se zdá člověku, vidícímu v demokratickém systému nejlepší možný prvek občanské vůle, až neuvěřitelný.

Ve středověku měla v Čechách vláda císaře Karla IV. znak respektu k občanstvu tím, že císař si k důležitým správním úkonům určil poradní sbor, čítající zástupce jak šlechty, tak městského a řemeslného stavu, až po prosté nemajetné osoby.

V 17. století vzpoura anglické společnosti a vypovězení poslušnosti parlamentu králi znamenaly vyhlášení republiky. V poslední třetině 18. století došlo k vybojování demokracie a následnému vyhlášení nezávislosti Spojených států na koloniálních mocnostech, Velké Británii a Francii a po dalších třinácti letech k výbuchu společenské nespokojenosti nad stavem království a vyhlášení občanské vlády ve Francii.

Snahu o totalitní správu nad buď svěřeným, nebo uzurpovaným územím měly politické autority, ať legálně určené, nebo samozvané, trvale. Často se kryly prezentací naprosto rozdílnou od skutečných záměrů. Veřejnosti jsou známi z blízké minulosti a současnosti hlavní „protagonisté“ vlády uplatňující diktát nad společností, přestože se představovali a představují jako zástupci širokého občanstva.

Dovolím si tyto „hráče“ vůdcovského typu připomenout. Jde o Josifa Stalina, Adolfa Hitlera, Hirohita Šinnó a Vladimira Putina. Samozřejmě, drobnějších postav stejného zaměření existovaly desítky, ne-li stovky. Ty ale jednotlivě neměly na politické uspořádání zeměkoule žádný vliv. Nebudu tedy zmiňovat z 20.století Benita Mussoliniho, Getulia Vargase, Juana Peróna, Francisca Franca, Fulgencia Batisty, Alfreda Stroessnera, Idi Amina, Jeana-Bédela Bokassy, Augusta Pinocheta, Fidela Castra a celé společnosti sluhů ve státnických funkcích „komunistického tábora“ a jiných.

O jednom politikovi a zprostředkovaně válečníkovi se zmíním zvlášť. Jde o Hideki Tódžóa, který byl osobou, zmocněnou japonským císařem Hirohitem provést anexi čínského, indonéského, malajského a indočínského území i agresi proti Spojeným státům útokem na Havajské ostrovy, kde byla soustředěna hlavní základna amerických námořních sil. Tento generál japonské armády se stal ministerským předsedou pod patronací mikada, japonského císaře, jenž byl pro národ sluncem na zemi a nedotknutelnou postavou. Zajímavé ale je, že i po svržení dvou atomových bomb na Japonsko a jeho následné kapitulaci vítaly tisíce lidí americkou armádu, obsazující japonské území. Politickým rozhodnutím byl po válce popraven mezi jinými Tódžó a ne císař Hirohito, který ještě v polodementním stavu otvíral Olympijské hry v Tokiu v roce 1964.

Josif Stalin, jak píše v jeho biografii turecký novinář a spisovatel Essad Bey, byl v mládí zlodějem koní v Gruzii. Zločinnost jeho raných začátků ho přivedla do blízkosti protestních akcí proti carské vládě a příchylnosti k bolševické diktatuře. Jeho neohrabaná drsnost ovšem nevyhovovala bolševickému vůdci Uljanovovi-Leninovi, který preferoval za své zástupce Lva Trockého, Lva Kameněva a Grigorije Zinovjeva. Po atentátu sociální demokratky Feigy Kaplanové byl Lenin částečně paralyzován a omezený ve své činnosti. Ačkoliv byl považován za tvůrce bolševického vítězství v ruském státě, zemřel ve věku nedožitých 54 let.

Byl duchovním vůdcem bolševické revoluce v Rusku a Stalin by bez jeho vedení nebyl nic. Nikdo mimo Lenina by nebyl schopen napsat přes noc Dekret o míru a Dekret o půdě, což rozhodlo o ruské budoucnosti. Bez Lenina by pravděpodobně došlo k dohodě Kameněva a Zinovjeva se sociálním demokratem Alexandrem Kerenským a pokračovala by linie spojenectví Ruské republiky se západními mocnostmi proti Německu, protože carská rodina rezignovala na jakoukoli vládu nad zemí už v únoru roku 1917.

Stalin využil všech možností totalitního vládce, kryjícího se zastupováním lidu. Potlačil veškeré projevy nesouhlasu s jeho bezohledným postupem a upevňoval moc nad sovětizovaným ruským územím. Po smrti svého „guru“ Lenina si vyřídil účty se svými konkurenty a nechal popravit Kameněva i Zinovjeva, kteří byli Leninovými spolupracovníky. Ve snaze rozdělit si s expanzivním hitlerovským Německem sféry vlivu, uzavřel s ním spojenecký pakt prostřednictvím svého ministra zahraničí Molotova. Následně Německo i Rusko vpadly do Polska, aby si ho rozkrojily. To samozřejmě vytvořilo Hitlerovi předpolí k přímému útoku na svého východního soka, protože s ním získal společné hranice. Lev Trockij byl na Stalinův příkaz zavražděn v mexickém exilu v roce 1940, rok předtím, než se rozhodl nacistický diktátor, který uzurpoval Německo, zlikvidovat komunistického diktátora, uzurpujícího Rusko.

Dětství Adolfa Hitlera bylo zřejmě poznamenáno žárlivostí na spolužáky židovského původu, kteří byli z rodin, lépe situovaných než jeho vlastní rodina. To si vytkl budoucí zakladatel Třetí říše za první cíl „nápravy“, zřídit absolutně rasisticky „čistý“ stát a vyřídit si to se všemi, kteří mají s židovskou národností jakoukoliv spojitost. Zvláštní je, že Hitler, vlastním jménem Schickelgruber, syn rakouského nádražáka, vyrůstal ve zdánlivě poklidném prostředí rakousko-bavorského regionu. Německý stát na konci 19. a na začátku 20. století byl orientován pruskou výbojností a junkerskou nadřazeností nad oblastmi, jež měla tato „společnost“ v dosahu. Hitler z této oblasti nepocházel a snažil se v podstatě v západním prostředí Německa zakládat nepokojné bojůvky a nakonec vyvolat v Mnichově „pivnicový puč“ v roce 1923, což mu za Výmarské republiky nevyšlo a byl vsazen do vězeňské pevnosti. Tam sepisoval svůj „Mein Kampf“. Chybou Hindenburgova Německa bylo, že Hitlera neodsoudil pro vlastizradu na třicet let do vězení a nenechal mu čas sepsání jeho pamfletického blábolu na dobu, kdy by to už nikoho nezajímalo. To jsou ovšem úvahy, co by bylo, kdyby bylo. Ve středu Evropy Německo prošlo od první poloviny 30. let těžkým traumatem země, jež zplodila nejhorší zvrhlé kreatury, jež se násilnickým ruským vývojem inspirovaly a za něž se bude tato země stydět ještě dlouhá léta.

Za druhé světové války sovětskému Rusku rozhodně pomohly Spojené státy dodávkami zbraní a otevřením druhé fronty, jež vedla k obsazení většiny německého území Američany, Angličany a Kanaďany. Francie byla samozřejmě zúčastněna díky generálu De Gaullovi, který udržoval demokratické spojenectví, ačkoliv vichystický režim maršála Pétaina a ministerského předsedy Lavala kolaboroval s Němci. Nacistická minulost bude ve státě občanů německé národnosti, který je hlavním pilířem jednotné Evropy, velmi varovným signálem pro budoucnost. Každá země a zrovna tak země Schillerů, Bachů, Goethů a Kantů může být zemí zvrácených zločinců, jejichž minimu se stalo po právu norimberskou exekucí 16. října roku 1946.

Po II. světové válce Sovětský svaz vystavěl imperiální moc. Stalin získal východ a střed Evropy a ještě se pokoušel podkopávat demokratickou orientaci západní části evropského kontinentu. Toto dědictví zanechal po začátku roku 1953 svým následovníkům.

Poslední jmenovaný v první části článku je současný ruský prezident Vladimir Putin. Je bývalým pracovníkem sovětské KGB a šéf její rozvědky v dřívějším východním Německu. Tento agent sovětské moci v zemích, na něž ruský dobyvačný režim dosáhl, se před nedávnem rozhodl k násilné anexi ukrajinského Krymu. Je to první pokus ovládnout celé ukrajinské území jež by dobyvatel Putin chtěl dostat pod svoji moc. Proto je nutné, aby Severoatlantická aliance byla připravena odrazit jakýkoliv pokus napadnout neosovětskými silami území ohrožených pobaltských států a zároveň poskytnout Ukrajině dostatečné prostředky k obraně proti východnímu agresorovi. Jde o boj demokracie, již si vydobyli se ztrátou životů ukrajinští občané na kyjevském Majdanu proti postsovětskému uzurpátorství a snaze neosovětského režimu rozšířit svoji vládu o nově obsazená území.

Jan Hlavatý
 
foto kalendář krásná a levná fotokniha