Výtvarné portfolio na stránce
www.galerie-hlavaty.cz
Hlavatý Jan MgA.
společnost - umění - politika

DVA PREZIDENTI

Říjen 2007

Václav Havel a Václav Klaus. Normálně by se nechtělo vůbec tyto dva aktéry české postnormalizační éry srovnávat, protože spolu mají málo co společného, kromě běžných fyziologických potřeb, jako ostatně každý z nás. Mají ale, v každém případě, jedno podstatné už z titulu svých funkcí – jsou ve velké míře zodpovědni za náš demokratický vývoj, za naše směřování ve svobodných poměrech.

Politické poměry u nás jsou svobodné, ať si o tom cokoli kdo myslí. Jsou svobodné zrovna tak pro nás, kteří jsme po svobodě toužili, a zrovna tak pro totalitní společenství tajné policie, které se snažilo svobody využít, aby ji následně omezilo, předtím, než by ji konečně zlikvidovalo. Tyto dvě tendence, protiklad demokratického a totalitního názoru, prostupují pod různými jevy celou historii lidstva. Každá éra měla své svobodomyslníky a své hlídače. Je zajímavé, do jaké míry se tyto směry zrcadlí ve volebních obdobích našich dvou postnormalizačních prezidentů – Václava Havla a Václava Klause.

Říci o Václavu Havlovi, že byl postnormalizačním prezidentem, je pro jeho silnou osobnost určitá degradace. Tím ale, že náš bývalý prezident tuto roli přijal, na sebe takový náklad naložil. Píšu to s obdivem k jeho osobě, protože, nevybaven všemi znalostmi politického taktizování, podporován celým světem, proplouval zákulisím, skrytým veřejnosti, s noblesou a přetrvávajícím pocitem souvztažnosti s veřejným zájmem. To ale, co bylo jeho předností v čase opozice vůči totalitnímu režimu, se naneštěstí ukázalo být slabostí ve svobodné době. Příliš se spolehl na v podstatě „náhodné“ spolupracovníky a nechal se podvést doporučeným normalizačním politikem, jemuž se podařilo obelstít značnou část veřejnosti.

Celkově je Václav Havel příkladem toho, kým bychom chtěli být, zatímco jeho nástupce na prezidentském postu, Václav Klaus, je, naopak, reprezentantem společnosti u nás, jaká je. Proto, zdánlivě nelogicky, je preferován všemi, kteří mají v sobě tendenci podporovat autoritářství. Po čtyřiceti letech komunistické vlády existuje ve velké části obyvatelstva podvědomý strach spolehnout se na přemýšlivého intelektuála na čele státu. Náladě populace zdá se odpovídat člověk deklarativně populistického ražení. Lidé jsou naneštěstí tradičně zvyklí na jakoukoliv propagandu a je jim to bližší, než si nechat klást otázky, jež nutí k osobní aktivitě.

Jsem přesvědčen, že s takovými pocity společnosti, dlouhodobě udržované v nesvobodě, počítali experimentátoři transformace komunistické ideologie a měli na ni připravený recept. Zabývali se tím jistě v Prognostickém ústavu, který byl právě k tomuto účelu Komunistickou stranou Československa vytvořen. Šlo o to, přizpůsobit skomírající systém aktuálním ekonomickým podmínkám a neúčinnou ideologickou striktnost nahradit opačným extrémem.

K tomuto účelu se ukázal být nejlépe vhodný Václav Klaus, jehož potřebovali dědicové totalitní nomenklatury vsadit do politických struktur. Nestraník, nad to člověk s „máslem na hlavě“, jehož si komunisté pamatovali z jeho působení v Klubu angažovaných nestraníků z osmašedesátého roku, v organizaci, již sami považovali za nejhoršího nepřítele. Vedle toho věděli, že, tento, bezpochyby jimi vybraný kandidát, je dostatečně tvárný podle jejich „gusta“, protože odmítl podepsat v době, kdy změna byla na spadnutí, veškeré protestní dokumenty proti stávajícímu režimu.

Bylo tedy jen otázkou času, kdy se tento normalizační ekonom ujme moci natolik, aby změnil Václavem Havlem založenou občanskou platformu, nazvanou OF, na politickou stranu s tvrdou hierarchickou strukturou, nazvanou ODS. Občanští demokraté se pak ukázali jako nejlogičtější pokračovatelé normalizační politiky KSČ, jelikož podstatným prvkem svého působení učinili politický pragmatizmus – to znamená : co je pro nás výhodou, je přijatelné.

Přesto, že má Václav Klaus na prezidentské standartě devizu prezidenta Masaryka – „Pravda vítězí“, toto krédo pro něj vůbec není zavazující. Naopak, důležité pro sebe vidí v tom, čím může ovlivnit svoji stranu a přes ni veřejnost. Na tu je pak populisticky působeno jako na nástroj, jenž slouží k udržení moci.

Protože se blíží prezidentská volba, bude záležet na tom, jakému způsobu státní reprezentace dá naše parlamentní a senátní zastoupení přednost. Zda bude většinově přesvědčeno o tom, že je nutný návrat k demokratické atmosféře a toleranci, jíž se vyznačoval mandát prezidenta Václava Havla, nebo se rozhodne pro pokračování čím dál jasnějšího navazování na předrevoluční režim s protežováním prospěchářství, čímž se jeví být naplněna vláda prezidenta Václava Klause.

Jan Hlavatý
 
foto kalendář krásná a levná fotokniha