Výtvarné portfolio na stránce
www.galerie-hlavaty.cz
Hlavatý Jan MgA.
společnost - umění - politika

Návrat k začátku

Červen 2015

Kdysi, v padesátých letech, přišli francouzský ministr zahraničí Robert Schuman spolu s kancléřem Německé spolkové republiky Konrádem Adenauerem na myšlenku spojit Evropu hospodářskými a ekonomickými vztahy tak, aby se do budoucna zamezilo na evropském území veškerým konfliktům a válkám.

Tuto myšlenku se podařilo rozšířit na několik souhlasících a spolupracujících evropských západních států. Vzniklo tak Evropské hospodářské společenství, jež bylo zkratkou v komunistickém Československu nazýváno EHS. Projekt byl přitažlivý a pro několik zemí, které se v jeho raném realizačním období připojily, velmi přínosný. Společenství bylo v části Evropy, ovládané komunisty, nahlíženo částí společnosti, nesouhlasící s komunistickou správou, jako vzor hospodářského úspěchu, zatímco komunistická propaganda ustavičně národohospodářské instituce západní části Evropy napadala.

Po občanské revoluci, která postupně v roce 1989 rozvrátila celý komunistický blok, se členství mezi vyspělými zeměmi Evropy stalo metou zvlášť pro státy, jež se zbavily totalitního jha. Cesta se zdála jednoduchá a přístup stávajících západoevropských členů velmi vstřícný. Přijetí dalších, zvlášť z „komunistického tábora“, naráželo ovšem na naprosto nepřipravenou legislativu posttotalitních subjektů. Bylo nutné vytvořit jakoby abecedu obecných pravidel, k nimž se musely státy, nově se hlásící o členství, přihlásit a příslušnými opatřeními je dokládat.

Tato situace vyvolala postupné rozmělnění původní západoevropské jednoty a narůstající problémy. Optimismus dědiců zakladatelů Evropského společenství, změněného v první polovině devadesátých let 20.století na Evropskou unii, že rozšíření členstva na takřka celý evropský kontinent bude znamenat obrovský společný hospodářský, kulturní a tím civilizační prostor, který se vyrovná už v roce 2010 síle Spojených států, se nenaplnil a objevilo se, že historie se ubírá vlastními cestami.

Unifikace Evropy začala ledaskomu vadit a objevilo se více lokálních zájmů, jež jednotnost politicky rozšířeného evropského prostoru narušovaly. Hlavně ke konci devadesátých let minulého století, po přijetí více členů bývalého komunistického bloku, potíže narůstaly. To jak u nově přijatých zemí, tak u států tradičně demokraticky spravovaného prostoru. U obou skupin některých poslanců Evropského parlamentu zemí, jež tvoří současný stav členství Evropské unie, lze chápat tak zvaný euroskepticismus, jímž se často kamufluje skutečný zájem na rozbití jednotné kontinentální společnosti, podstatnými „skupinovými“ záměry. U části západoevropského členstva, přítomného v poslaneckém obsazení, se projevuje nacionalismus a pocit národní nadřazenosti nad společným kontinentálním zájmem. Leckdy jsou v tom známky fašismu a xenofobie.

U některých členů poslaneckých řad bývalého komunistického bloku, ovládaného dříve Sovětským svazem, je záměrnost „euroskepticismu“ orientovaná jinak. Jaká je například minulost poslanců Zahradila, Ransdorfa nebo Macha ? Kdo ví o jejich důvodech snažit se bourat evropské sjednocení ? V případě pana Ransdorfa je myslím situace jasná. V Evropském parlamentě jako člen KSČM je jen proto, aby prosazoval záměry sovětizované Ruské federace. U dalších jsou možné dva motivy – buď obavy o to, že všeobsažná kontrola daná evropskými zákony a pověřenými institucemi zamezí bezuzdnosti ekonomických čachrů lokálního charakteru anebo někoho zastupují v jeho politickém zájmu. Může to být stát nebo mocnost, na niž mohli mít před revolucí silné vazby a jež si nepřeje evropské sjednocení.

Případ ustavičných potíží s Řeckem a jeho snahou získat na úkor ostatních egoisticky pro sebe všechno, čím profitovalo doposud pod patronací Evropské unie je příkladem, že spojená Evropa musí dojít razantně k radikálnímu řešení, kdy bude nutné, aby země, které neuměly zodpovědně jednat v ekonomických otázkách, opustily eurozónu a Evropa se vrátila k svému počátečnímu étosu.

Do té doby bude nanejvýš důležité, aby jí vydatně pomáhaly Spojené státy, garant toho, že se v budoucnu Evropa nestane ruskosovětským vazalem. Pravlastí více než dvou třetin obyvatel Spojených států jsou evropské země. Většina Američanů, obyvatel Spojených států, cítí svoji spolunáležitost s Evropou, z níž tito občané vyšli.

Jednotu Spojených států určuje text v unijním znaku - „E pluribus unum“ - Z mnohých jeden. Dvaapadesát států severoamerické unie má v lecčems rozdílné zákony, ale v jednom se shodnou. Je to nadregionální správa společného prostoru. Od vyhlášení Deklarace nezávislosti Spojených států po skutečnou Unii uplynulo bez jednoho roku devadesát let. Doufejme, že Unie evropských států nebude potřebovat tak dlouhý čas k svému naplnění.

Jan Hlavatý
 
foto kalendář krásná a levná fotokniha