Výtvarné portfolio na stránce
www.galerie-hlavaty.cz
Hlavatý Jan MgA.
společnost - umění - politika

O MYŠI, KTERÁ NANEŠTĚSTÍ JENOM ŘVALA

7. Září 2008

Sledoval jsem v přímém televizním přenosu, jak sněmuje Strana zelených. Zprvu, když jsem sledoval moderátora-předsedajícího schůze, připomněl jsem si film Miloše Formana Hoří, má panenko ! Pán u mikrofonu, topící se v těžkostech úředního vyjadřování a předpisů stanov působil dojmem až grotesky. Říkal jsem si, přece ta strana nezačíná tak, jako kdysi Strana přátel piva nebo Nezávislá erotická iniciativa, aby se neuměla v legislativních věcech orientovat s větší zkušenostní jistotou, ale nakonec nevím, zda se to u sjezdů jiných politických subjektů odbývá nějak odlišně. Možná je to stejné a proto máme všeobecně politické zastoupení, jehož si veřejnost vůbec neváží a které ve skutečnosti reprezentuje jen sebe sama.

Začalo to strhujícně. Nejdřív se k mikrofonu přihnal jako vítr rozlícený premiér Topolánek a prudkým hlasem, chvílemi přecházejícím do hysterie, hřímal o špíně v české politice, Augiášově chlévě a rozpacích, zda nemá z politiky odejít. Myslím, že nemusel volit tak, jak to nazvali šetrně se vyjadřující politologové, silně emotivní tón. Co jiného než špína jsou případy Kořistka, Melčák, Pohanka, Ploc a Snítilý ? Kdo ten Augiášův chlév vydatně špínou zaléval ? Uvažování o odchodu z politiky bylo, zdálo se mi, nejmoudřejší, co z premiéra v té chvíli vyšlo.

Své vystoupení o případu, který ho tak vybudil a o němž veřejnost zatím vůbec nic neví, zakončil dramatickými výkřiky s výzvou, aby ho delegáti sjezdu podrželi a že to musí udělat. Připadalo mi to v našich demokratických poměrech komické, jako když monarcha přijede na sněm svých leníků oznámit jim, že mu musí být nadále věrni. Zde předseda Bursík sledoval fascinován svého „velkého vůdce“, aby mu pak oddaně a upřímně zatleskal.

Po probrání technicko-procedurálních otázek bylo přikročeno k návrhům kandidátů na volbu předsedy strany. Zprvu jsem si myslel, že počet navrhovaných kandidátů je určen k oslabení pozice Dany Kuchtové ve prospěch favorita Martina Bursíka. Byl jsem ale překvapen, když jednotliví kandidáti (byli nakonec ještě tři) přistupovali k mikrofonu a přednášeli svoje projevy. Bylo v nich tolik autentického a přímého, co si pravděpodobně myslí velká většina normálně lidsky uvažující společnosti, od čehož má ovšem politická hierarchie velmi daleko. Tyto projevy, dle mého názoru, výrazně zastínily vystoupení hlavních kandidátů, Dany Kuchtové i Martina Bursíka.

Výtvarník pan Nowak hovořil o odtržení profesionální politiky od skutečného života, o výmluvách politiků, že politice se musí rozumět a proto nemůže být rozhodování o ní svěřováno takzvané přímé demokracii, manifestované referendy. Říkal, že je určitě mnoho talentovaných lidí mezi učiteli, umělci, techniky, vědci, kteří by mohli politiku jako službu vykonávat daleko úspěšněji vzhledem k veřejnosti, že ale jim brání to, čím je politická praxe obvykle doprovázena.

Při vystoupení pana Růžičky, který kritizoval současného předsedu, došlo k zásahům a přerušování moderátorem, aniž kandidát vyčerpal čtvrthodinový limit, určený vystoupení nominovaných. Ukazuje to na stále působící sílu totalitního dědictví, když si předsedající schůze neuvědomuje, co znamená svoboda projevu.

Další vystupující, pan Linhart, řekl velmi podstatnou věc, totiž, že předsednictvo strany by měla volit republiková rada. Je to samozřejmě logické, jak jinak by mohla strana účinně fungovat ?

Všichni tři se shodovali na tom, že Strana zelených je tlačena podmínkami koaliční spolupráce k nedodržování svých programových bodů v míře víc než únosné. Nakolik stranický sjezd reflektuje pohled voličské populace a svoji odtrženost od veřejného zájmu, který se řečníci-kandidáti snažili vyjadřovat, ukazuje počet jimi získaných hlasů při volbě. Získali mezi dvěma až čtyřmi hlasy z pléna.

Následovaly projevy Dany Kuchtové a Martina Bursíka. Paní Kuchtová měla řeč, ve které se obracela do minulosti,a to, podle mne, byla chyba. Myslím ale, že to v dané situaci vůbec nehrálo roli. Pan Bursík mohl v následujícím vystoupení mluvit vlastně o čemkoliv, například jak se mu líbilo na dovolené. Svůj účel by to stejně, vzhledem k předem získané podpoře v auditoriu, stoprocentně splnilo. Místo toho zvolil aparátnicky frázovitě optimistický, nic neříkající projev. Při jeho poslechu jsem si úplně představil pana předsedu v bleděmodré košili, s rudou kravatou a na ní s nápisem SSM. I když byl pan předseda soukromě skaut, svojí oficiální příslušnosti, vzhledem k věku a vůli studovat na vysoké škole, pravděpodobně neunikl. To není důležité, podstatné je, nakolik se stal profesionálním funkcionářem, technologem moci a kolik mu schází do snahy, být zástupcem ne dalších funkcionářů, ale voličů.

Vzpomínám si, je to asi tři roky, kdy byl poslední sjezd Unie svobody a dva kandidáti, stojící proti sobě při aspirantuře na předsednictví. Svatopluk Karásek tehdy řekl publiku směrem k vítěznému soupeři : „ Pavlu Němcovi gratuluji, Unii svobody kondoluji“. Jeho slova se naplnila a Unie svobody jako politický subjekt skončila. Zdá se mi, že by to u zelených mohlo dopadnout obdobně. Strana zelených se může stát další, původně nadějnou stranou, po ODA, Unii svobody a Evropských demokratech, která směřuje pomalu do politické nicoty.

Abych ale nekončil svůj záznam dojmu z aktuálního sjezdu tohoto člena vládní koalice tak pesimisticky, připojím názor na programové body, jež, jak na to na mne působilo, stále má velká část členstva za nutné hájit.

Prvním je snížit závislost na tradičních energetických zdrojích, naftě a plynu, a zároveň fosilních palivech. Proto je ovšem nutné podporovat výzkum ve vyhledávání všech alternativních zdrojů, včetně solární i jaderné (jakkoliv je to zeleným nepříjemné) energie.

Zároveň je nutné zajistit pro budoucnost náhradní pohonné palivo pro automobilovou dopravu. Nabízí se lihový i elektrický pohon, ale v tom je právě důležitý výzkum, aby vozy, takto stavěné, nestály několik milionů, ale byly za přijatelnou cenu.

Také energetický monopol v rukou většinově státní společnosti ČEZ nepřispívá ke hledání nových cest ve výzkumu. Evropská komise nedávno rozhodovala o udělení vysoké pokuty naší zemi za krytí monopolní elektroenergetiky, jež poškozuje odběratele, protože neexistuje konkurenční prostředí. To by jistě řešilo i hledání možností nejefektivnějšího využití při maximálním uspokojení klientů.

Dalším bodem je nákladní autodoprava. Dlouhodobě se hovoří o přesunu kamionové dopravy na železnici, což je v naší zemi, která měla už za Rakouska-Uherska vybudovanou nejhustší železniční síť v Evropě, jistě možné řešení. Bohužel předseda Bursík volí cestu kroků jepičího významu – kamionová doprava omezena v pátek a v neděli, jinak si mohou velkokapacitní nákladní automobily křižovat silnice jak chtějí.

V tomto případě (ale i v jiných) je potřeba zvážit, do jaké míry politická strana funguje jako služba voličům a do jaké jako podnikatelský subjekt. Jestliže straně záleží víc na možnosti ministersky ovlivňovat veřejné zakázky a dotaci na parlamentní podíl ze státního rozpočtu, než na zastupování těch, kteří ji volili, je situace jasná, byť třeba krátkozrace viděná. Vychází totiž ze zděděného totalitního pohledu – co je doma, to se počítá. Volič není důležitý, důležité jsou teď získané prostředky k dalšímu možnému ( ?) použití.

Třetím bodem je problém amerického radaru na půdě brdských lesů. Strana zelených ve svém programu deklarovala, že v této otázce je pro referendum. Myslím, že je to správné, vzhledem k tomu, že o svoji vojenskou přítomnost na českém území žádá americká strana. To, co Martin Bursík nyní toleruje, je, dle mého názoru, osobní dohoda mezi českým bývalým velvyslancem ve Spojených státech, Alexandrem Vondrou a americkým viceprezidentem, Richardem Cheneym. Abych uvedl věci na pravou míru, nejsem vůbec proti obrannému radaru na českém území, pokud bude ovšem fungovat v rámci systému organizace NATO, jejíž jsme přímou součástí. Pak je samozřejmě možné a žádoucí, aby tento obranný systém instalovala a obsluhovala armáda České republiky, jako systémový prvek společně chráněného prostoru.

Jestliže si Spojené státy osobují právo stavět si na teritoriu byť spřáteleného státu svoji základnu, a tomu okolnosti nasvědčují, mají cíl dané území v budoucnu ne chránit (chránit chtějí především sebe), ale protektorovat. Proč je nutné kvůli jedné radarové „kouli“ kácet osmdesát hektarů lesa, když radar má obsluhovat asi stopadesát vojáků ? Nezajišťuje si tím zámořský gigant možnost případné instalace základny většího rozsahu ? Nakolik záleží našemu americkému spojenci na skutečně silné, nezávislé Evropě ?

Četl jsem, že radiolokátor, určený integrovanému systému NATO, je již instalován na Moravě v blízkosti Brna. Proč tedy instalovat radar další, mimo naši kontrolu, ale nabízený Američany ke kontrole ruské straně ?

Toto jsou otázky, jejichž obsah a význam se bude zrcadlit v budoucí politice Strany zelených stále naléhavěji. Do jaké míry bude tato strana své voliče v tomto směru uspokojovat, do té míry může počítat s volebním úspěchem.

Jan Hlavatý
 
foto kalendář krásná a levná fotokniha