Výtvarné portfolio na stránce
www.galerie-hlavaty.cz
Hlavatý Jan MgA.
společnost - umění - politika

OKOPÁVÁNÍ KOTNÍKŮ

Duben 2011

Tiskem proběhla zpráva, že dosavadní libyjský ministr zahraničních věcí Músá Kúsá se rozhodl opustit území Libye a rozhodl se zvolit anglické území za svůj budoucí azyl.

Vyvolává to ve mně asociaci na událost dávno minulou, ale upomínající na to, že dějinné příhody se v obměnách opakují a dávají doklad o trvání snah formovat skutečnost a její hodnotovou podstatu podle své, tlakem obecných podmínek formované představy.

Před sedmdesáti lety, v květnu 1941, vzlétl muž číslo dvě nacistického Německa, bývalý letec Rudolf Hess, ve svém letadle nad Skotsko, kde seskočil padákem ze sedmitisícimetrové výšky. V nacistické říši to vzbudilo naprostý šok a Hitlerovi to zřejmě přivodilo jeden z jeho pověstných záchvatů, kdy se, plný vzteku, balil do koberců a dával najevo svoji zuřivost nad tím, o čem sám nerozhodl.

Hess, který se vydával po svém zatčení za důstojníka Alfreda Horna a dožadoval se slyšení u britského ministerského předsedy, nebyl vůbec brán vážně a poté, kdy odmítal odpovídat na otázky zpravodajského charakteru, byl odvezen do zajatecké věznice, kde vyčkal konce druhé světové války. Odtud byl deportován do Norimberku a tam po líčení s nacistickými válečnými zločinci odsouzen k doživotnímu vězení. Jeho válečné dobrodružství mu pravděpodobně podstatně prodloužilo život, který by jinak po procesu s vrcholnými špičkami nacistického režimu jistě skončil na popravišti již v roce 1946.

Během norimberského procesu s dvaadvaceti nejvyššími funkcionáři nacistického režimu, v němž doktor Douglas Kelley zjišťoval stav psychiky jednotlivých souzených zločinců, vyšetřoval i Hesse. Ten mu sdělil, co předcházelo jeho cestě do Anglie. Několik dní před svým rozhodnutím odletět měl noční sen, jak se prochází s anglickým králem Jiřím VI. v sálech Buckinghamského paláce a jak s ním uzavírá velký světový mír. Hitlerovi neřekl nic a rozhodl se jednat "na vlastní pěst".

Nyní došlo k obdobnému jednání ze strany vysokého státního funkcionáře autokratického libyjského režimu plukovníka Kaddáfího. Ministr zahraničí, jeden z nejbližších spolupracovníků vůdce - diktátora, se vydal na cestu do Anglie. Je otázka, zda to bylo s vědomím Kaddáfího, protože teď poslal na vyjednávání svého emisara do Řecka. V každém případě, nejbližší spolupracovníci Muammara Kaddáfího jsou asi tak seriózní, jako jejich nejvyšší šéf.

Z hlediska mezinárodního práva je možné považovat Džámáhíríju, jak svoji Libyi Kaddáfí nazval, za režim ilegální. Vznikl vojenským převratem a občané neměli na jeho zrodu žádný podíl. Od začátku byl diktaturou. Plukovník, který získal moc, se zřejmě cítil být novým legendárním Mahdím. Stal se úzkým spojencem Brežněvova Sovětského svazu a mezi ním a Brežněvem se patrně vyvinul závod o to, kdo koho "převeze" a využije. Tedy komu z nich se podaří mít z druhého svúj vlastní prospěch.

Libyjský diktátor se obklopil ženskou tělesnou gardou, zvolil si, po vzoru starých kočovníků, velitelský stan za své obydlí a ostře se vymezil proti jakémukoliv západnímu vlivu. Podporoval po světě všechny možné teroristy, pomáhal organizovat jejich skupiny a stal se chráněncem Ramireze Iljiče Sancheze "Carlose", který stál za osnováním únosů letadel, atentátů a vražd. Na Kaddáfího byl vydán mezinárodní zatykač, mohl být kdekoliv ve světě Interpolem zajištěn a vydán soudu. Sám časem vyměnil nablýskanou uniformu mladického velitele za beduinský hábit středněvěkého náčelníka.

V poslední fázi své dosud trvající vlády se pokusil obalamutit západní státy tím, že "předhodil" k potrestání údajné pachatele atentátu, při němž explodovalo letadlo nad skotským územím.

Občanské nepokoje, vypuknuvší v zemích Maghrebu, frankofonní oblasti, v Alžírsku a Tunisu, se brzy přenesly na libyjskou půdu. Krátce potom jsem slyšel na Radiožurnálu rozhovor s libyjským lékařem, profesorem mediciny, usazeným v Benghází, který mluvil o snahách mladé generace vymanit se z prostředí diktatury egoistického uzurpátora, nehledícího vůbec na zájem obyvatelstva, ale řídícího se jen svým megalomanským úsudkem. Říkal, že mladí lidé mají vzor v demokratických revolucích, jako byla v Československu roku 1989 a že pokud nebude mít Kaddáfí podporu z ciziny, skončí do několika dnů.

Předpoklad to byl hodně optimistický, ale pravděpodobně vyjadřoval stav mínění lidí v té oblasti, odkud se lékař hlásil. Neměli bychom si myslet, že arabské země, jež mají islám jako hlavní víru a zároveň ideologii, nemohou toužit po demokracii. Určitě zvlášť mladí lidé chtějí mít na svoji budoucnost vliv.

Podle mne správně na situaci zareagovala Francie. Podpořila povstání, uznala jeho vedení jako jediné politické zastoupení země a ovlivnila svým rozhodným postupem Velkou Británii i Spojené státy, které nechtěly samy akci začít. Tím, že kromě Egypta, kde rovněž uspělo demokratizační hnutí, je Libye obklopena samými zeměmi, majícími spojenecké vazby s Francií, je samozřejmé, že v této oblasti Francouzi podporují snahu Libyjců svrhnout nepřátelského diktátora.

Od postoje Francie se odvinula velká mezinárodní akce, manifestující jednotný postup spojeneckých sil demokratických zemí na jak politickém, tak vojenském poli. Důležitý byl souhlas států Arabské ligy, bez jejíhož schválení by bylo proti kaddáfíovské Libyjce obtížné podpořit.

Těžko je mi pochopitelné stanovisko vlády České republiky, ktrá prohlásila, že sice mezinárodní akci, jejímž cílem je pomoci ke svržení libyjské diktatury, morálně podporuje, ale že jí nezúčastní. Ministr obrany řekl, že naše armáda, včetně letectva, je určena výhradně k obraně vlastního území a pokud někde máme pomáhat, pak jen omezenými kontingenty. Dobře, v tomto případě se o vyslání vojska nejedná, ale že ani nejmodernější letadla, jež má armáda k dispozici, nemohou společnou spojeneckou akci podpořit, je na pováženou. Ukazuje to, myslím, na neschopnost jasně vymezit úkoly našich ozbrojených sil vzhledem ke spojeneckým závazkům. Zajímalo by mne, jak by naše armáda hájila území republiky, nacházející se uvnitř schengenského prostoru, v samém středu Evropské unie, která má alianční vazby k NATO, jež zatím společnou evropskou armádu nahrazuje. Bez pomoci druhých by se samozřejmě neobešla. Možná ale, že by je nechala bojovat na okrajích vnějších hranic samotné a vstoupila do akce, až by se nepřátelé ze všech stran přiblížili k českým horám.

Před sedmdesáti lety bojovali na severoafrickém území naši vojáci se spojenci proti jiné diktatuře a mnozí jsou na libyjské půdě pohřbeni. To, jak se k jejich odkazu stavíme, ukazuje na to, jak si sami demokratických hodnot vážíme.

Jan Hlavatý
 
foto kalendář krásná a levná fotokniha