Výtvarné portfolio na stránce
www.galerie-hlavaty.cz
Hlavatý Jan MgA.
společnost - umění - politika

PLÍŽIVÁ NORMALIZACE

prosinec 2006

Je zvláštní, jak se časové periody, jež by se podle logiky vývoje měly od sebe vzdalovat a být si postupem doby čím dál méně podobné, se naopak po prvotním odtažení jakoby magnetem k sobě přibližují a je možné mezi nimi nacházet stále více styčných bodů.

V Literárních novinách číslo 52 napsal výborný článek k připomínce Charty 77 Lukáš Jelínek. Zmiňuje se tam o ekonomické transformaci, jíž se ujala skupina ctižádostivých rychlokvašek. Je pravda, že to, co vypadalo zpočátku jako zanedbatelné, řešení hospodářské situace státu, proti demokratické resuscitaci společnosti, se ukázalo být pro podobu demokracie u nás rozhodující.

Nedávno napsal o aktivitách Charty 77 v deníku Právo novinář Petr Uhl. Zmiňoval se o tom, že chartisté neusilovali o změnu komunistického režimu, pouze žádali po státním zřízení uznání mezinárodně schválených a deklarovaných demokratických práv, což dávalo myšlenkám charty oprávněnost, proti níž měl komunistický systém jen nevěrohodné argumenty.

Bohužel právě ekonomika, jež byla v chartistických studiích a dokumentech na okraji zájmu, rozhodla o podobě naší čerstvě nabyté svobody. Charta neměla připravený žádný ekonomický tým, který by se ujal hospodářské přeměny. Ladislav Adamec a Marián Čalfa, jak se domnívám, navrhli Václavu Havlovi při vyjednávání o budoucí organizaci země odborníky z Prognostického ústavu, vytvořeného komunistickým režimem, aby předvídal budoucí vývoj a tomu přizpůsoboval politicko-ekonomické nástroje. Podařilo se jim tak vsunout do revolučního zvratu své lidi a tím v podstatě „trojského koně“.

Je těžké někoho vinit z následků, protože nikdo není neomylný, ale okolnosti tak zvané „velké privatizace“, při které se žonglovalo s obrovskými majetky, jež padaly za oběť „tržním“ hokusům-pokusům transformovaných komunistických manažerů, různých „kamarádů“ prognostických národohospodářů, skutečně dávají podnět k zamyšlení. Narůstající manko finančních ztrát, způsobených tímto experimentováním, dosáhlo výše jednoho dnešního státního rozpočtu. Kdyby tyto peníze nebyly nenávratně ztraceny, byly by vyřešeny trvající problémy s důchodovým, sociálním i zdravotním systémem a nemuselo by se, takřka dvacet let po revoluci, začínat s reformami. Kdo na to ale dříve myslel ? Kdo vlastně obyvatelstvo zastupuje v parlamentě a zastupitelských orgánech ? Proto je dnes takový strach z institucí Evropské unie, protože ta staví na úplně jiných civilizačních hodnotách a odráží se od úplně jiných startovacích bloků. Proto stále pláčeme nad tím, jak jsou na nás Evropané zlí, jak bychom potřebovali, aby do nás mnohem více investovali, když nejsme sami schopni získané prostředky efektivně využít.

Myslím si, že jedno je nutné k zabránění návratu do předrevolučních poměrů, kdy si úzká skupina amorálních mocichtivých vládců pěstovala -izmus bez jakékoli tváře. Obrátit se zády ke všem podvodníkům, kteří „káží vodu a pijí víno“ a ohlupují veřejnost ve snaze udržet si své „normalizační“ výhody na její úkor. Volit ty, kteří je ještě nezklamali, sledovat jejich činnost a hlavně, neupadat do pocitu beznaděje a snažit se mít na běh skutečnosti aktivní vliv.

Jan Hlavatý
 
foto kalendář krásná a levná fotokniha