Výtvarné portfolio na stránce
www.galerie-hlavaty.cz
Hlavatý Jan MgA.
společnost - umění - politika

PŘEMLUV BÁBU - NECHÁ SE

17. května 2010

Viděl jsem teď na videu klip dvojice mladých herců, kteří apelují na mladé lidi, aby přemlouvali své prarodiče hlasovat v nadcházejících volbách pro pravici. Musím říct zcela upřímně, že se mi agitky jakéhokoliv druhu příčí, protože dost zavání manipulací. Je v nich touha agitujícího, který podceňuje samostatnost individuálního myšlení, dostat lidi, na něž se zaměřuje, na svou stranu a v podstatě ho vmanévrovat do situace, příjemné manipulátorovi. Dovedu si lehce představit, že se známé lidi pokouší využít jak pravice, tak levice, aby sloužili jejich záměrům a cílům. Zajímavé je, nakolik se k tomu populární lidé staví vstřícně. Zvlášťu mladé generace bych očekával méně konformizmu a identifikace s jedním politickým proudem.

Koncem čtyřicátých a začátkem padesátých let jezdila komunistická mládež na venkov a přemlouvala rolníky, aby odevzdávali pole a vstupovali do komunistické strany. Proč jsou ale naši mladí lidé stále tak ideologicky jednosměrní, že horují pro jeden politický směr ? Co je k tomu vede ?

Zmíněný klip obsahuje jeden vysoce mravoučný a moudrý apel - nezadlužovat naši společnost, protože vše budou muset nést na svých bedrech následující a všechny další přicházející generace. Smysl je dán - babičky a dědečkové, snažte se vyžít se skrovnou skývou a nezatěžujte nějakými požadavky naše pokolení, protože myslíme na blaho našich potomků.

Nemohu si pomoct, ale připomíná mi to ono komunistické - "netýká se to našeho blaha, ale blaha dětí dětí našich dětí". Komunisté prodlužovali ideu "blaha dětí dětí našich dětí" až do konce dnů své vlády. Preferovali veškeré finanční a vlivové prebendy pro své členy, jež si tím zároveň zajišťovali k poslušnosti, zatímco ostatní národ mohl stále čekat a doufat v "blaho dětí dětí našich dětí".

Jak mám osobní zkušenost z dnes už minulého století, lidé na venkově jsou přirozeně inteligentní a vnímaví. Byl jsem v druhé polovině osmdesátých let na natáčení v Novém Městě nad Metují a v sousední vesnici Spy jsem se v místní hospodě dostal do rozmluvy se starším pánem, který si tam byl posedět. Když jsem mu řekl, že jsem členem televizního týmu - natáčeli jsme tam jeden pořad pro hudební redakci - odpověděl mi - "Čím prosím Vás nás televize krmí, vždyť my jsme inteligentní národ, máme historii divadla, máme literaturu a vůbec, kulturní tradici". Mínění tohoto pána jsem si hodně vážil a říkal si, že do budoucna to s naší společností zdaleka není tak špatné, jak by se zdálo a obyvatelstvo na venkově je stejně vyspělé, jako ve městech.

Moje pozdější, porevoluční, zkušenosti daly mým iluzím hodně "na frak". To ale nic nemění na tom, že jsem se v životě setkal ve správný čas se správnými lidmi, ačkoliv to byla setkání zcela náhodná. Vyvolávalo to iluze o jiné skutečnosti, než jaká zřejmě vskutku existovala.

Vrátím se ale k tomu, kdo naši společnost opravdu zadlužuje. Po zkušenostech řeknu s naprostou jistotou, že jistě jak levice, tak pravice. Mezi těmito ideologicky zdánlivě nesmiřitelnými směry je jeden společný cíl, boj o voliče. To není nová záležitost, táhne se už od začátku devadesátých let. Za zadlužování a finanční propad státního rozpočtu jsou tyto politické proudy zodpovědné stejně, ačkoliv z toho viní jedni účastníci druhé.

Nebudu dělat rozdíl, o co státní rozpočet připravila pravice a o co levice, protože se na tom podílely společně. Od začátku devadesátých let byl uměle doplňován deficit rozpočtu a tím vytvářeno zdání o vyrovnanosti státních financí. Ministerstvo práce a sociálních věcí má daleko vyšší rozpočet oproti jiným resortům, ale jím vydávané peníze mizí v nenávratnu, aniž by množství lidí, kteří žijí na podporách, mělo v podmínkách nutnou rekvalifikaci a přijetí veřejně prospěšných prací.

Tak zvaná "velká privatizace" a těžce srozumitelný daňový systém připravily zemi o velký objem peněz, jež mohly být pro organizaci státních financí daleko přínosněji využity.

Neúspěšní manažeři polostátních podniků dostávají obrovské platy, o nichž rozhodují samosprávné rady, a když se konečně podnik zhroutí, odnášejí si "zlaté padáky", dostávají v odměnách nebo ve velkém mohou nakupovat akcie, přicházejí opět do vedení hospodářských korporací a tím ovlivňují dále chod státu.

Parlament a přidružené instituce využívají "vymožeností", získaných komunistickým režimem a provozují velmi nákladný "rekreační" majetek, který by jednorázovým odprodejem (pokud by nebyl k dispozici restituent) mohl uvolnit finanční zátěž, plynoucí z veřejných, na daních získaných, peněz.

Dle mediálních informací státní zakázky jsou zadávány za podmínek příjemných a vysoce nadsazených pro předem vybrané klienty, což vzbuzuje obecná podezření z korupčního jednání.

Když apolitický současný ministr financí navrhl, aby si ústavní činitelé snížili plat o dvacet procent včetně zdanění náhrad, vyvolalo to takovou bouři nevole při projednávání tohoto návrhu, že bylo okamžitě vidět, jak vážně to tito "zodpovědní" funkcionáři myslí s obecnou prosperitou státu.

Znám trochu mladou generaci ve Francii. Mladí lidé tam neprošli zkušeností čtyřiceti let totalitní správy země a mají vnímání demokracie vrostlé "pod kůží". Nezabývají se osudem budoucích generací. Chtějí dobré podmínky tady a teď a pokud jim to politici nejsou schopni zajistit, mohou jít "k čertu".

Snad se i u nás najde čas k tomu, aby lidé volali k zodpovědnosti své volené zástupce a nesnažili se suplovat za ně politická řešení a instalovat pomocné "berle".

Jan Hlavatý
 
foto kalendář krásná a levná fotokniha