Výtvarné portfolio na stránce
www.galerie-hlavaty.cz
Hlavatý Jan MgA.
společnost - umění - politika

Putinova volba

Květen 2014

Adolf Hitler začal na svém budoucím pádu pracovat poměrně brzo, kdy se stal německým kancléřem. To, když se rozhodl anektovat Porýní v roce 1936, jež bylo Versailleskou konferencí po I. světové válce prohlášeno demilitarizovaným územím. Učil se od bolševických představitelů ruského sovětizmu, Lenina a hlavně Stalina. Stalin užíval k rozšiřování sovětského panství všech dostupných prostředků a stranou mezinárodního dohledu se mu ve dvacátých a třicátých letech dařilo. Když se ve válce poraženém Německu dostali k moci nacisté, Stalin spoléhal na to, že si s nimi v budoucnu rozdělí Evropu.

Po územních ziscích hladový Hitler hrál na spojeneckou notu s bolševicky spravovaným Sovětským svazem a na konci třicátých let byla uzavřena spojenecká smlouva mezi Třetí říší a Stalinovým komunistickým režimem, stvrzená ministry zahraničí obou daných územních celků, o rozdělení sfér vlivu a následném ovládání Evropy.

Další vývoj situace je všeobecně známý. Diktátorské režimy vždy od sebe přebírají metody a předlohové situace se stávají modelovými. Totalitně ovládaný Sovětský svaz, paradoxně jeden z vítězné spojenecké koalice proti zvrhlému nacistickému německému režimu (díky vydatné podpoře Spojených států – viz publikace Cianův deník, vydaná v Československé republice v roce 1947) se inspiroval zpětně nacistickým příkladem, uvědomoval si, že bez mohutné pomoci Spojených států by nad nacisty nezvítězil a musel by se s nimi dohodnout na formě separátního míru, založeného na nějakém statu quo. Rozhodl se k akcím hitlerovského typu vždy s odstupem více let. Co chtěl Hitler okamžitě, sověti získávali se značným časovým odstupem, ale tím pevněji. Maďarsko roku 1956, Československo roku 1968, Afganistan v roce 1979 a existenčním nátlakem Polsko v roce 1981. To byly sovětské zábory, jež rozšiřovaly slovy Ronalda Reagana „říši zla“. Sovětský svaz se chystal na rozpoutání třetí světové války a potřeboval ovládnout ohromná naftová pole Středního východu. Útok na Afganistan pouze předznamenával snahu o ovládnutí Iráku, Kuvajtu a Íránu.

Úmrtím tří posledních diktátorsky jednajících sovětských vůdců, Brežněva, Černěnka a Andropova končila éra totalitního obra, usilujícího o světovládu. Jejich nástupce, inteligentní politik Michail Gorbačov měl několik schůzek na nejvyšší úrovni s americkým prezidentem Ronaldem Reaganem, na nichž došli k dohodě o ukončení „studené války“. Gorbačov poznal, že pro ruský stát bude daleko užitečnější udržovat seriózní vztahy se Západem, než budovat mocenský moloch s podřadnou životní úrovní obyvatelstva, které v něm žije. Rozhodl se umožnit navrácení všech středo a východoevropských národů k jejich přirozenému vývoji a zrušit stalinistickou patronaci nad II. světovou válkou dobytým územím.

Na rozdíl od Gorbačova se dnešní vládce Kremlu nemůže smířit s rozpadem sovětského imperia a pokouší se o jeho znovuzrození. V cestě mu stojí nezávislá Ukrajina. Putin se kojí nadějí, že si západní svět na anexi Krymu zvykne a opět začne brát Ruskou federaci jako partnera pro vážné jednání. Je zřejmý fakt, že kdyby se nacistické Německo spokojilo obsazením Sárska, Porýní, Rakouska a českých Sudet, asi by se s tím tehdejší svět smířil. Dnes je ale už jinde a na diktátory má recept. Tvrdší sankce nebudou působit okamžitě, ale nedostatek potřebné západní technologie přivede Rusko k hospodářskému nedostatku, což se promítne do sílícího domácího odmítání Putinových výbojů. Pokud se ruská politická reprezentace bude chtít stát důvěryhodným partnerem pro demokratický svět, musí se vzdát agresivní politiky a s ní i Putinovy vlády.

Jan Hlavatý
 
foto kalendář krásná a levná fotokniha