Výtvarné portfolio na stránce
www.galerie-hlavaty.cz
Hlavatý Jan MgA.
společnost - umění - politika

RUSKO A EVROPA, EVROPA A RUSKO

5. Dubna 2007

Ještě nedávno nechtěl předseda Sociálně demokratické strany Jiří Paroubek připustit, aby se vlády v naší zemi ujala trojstranná, jak to sám nazval, „panská koalice“. Nedivím se mu, vyrovnaný počet spřízněných hlasů ve sněmovně ani nedával nutnost takové uskupení pověřit správou země. O to křiklavěji pak působí, když dva, zřejmě nedostatečným charakterem vybavení členové jeho strany, nejen nechají vládu protivníků projít parlamentním schválením, ale rozhodli se ji podporovat celé volební období.

Vláda byla schválena a nebudu hodnotit, zda je to vláda pravicová, nebo jaká. V našich, čím dál víc postkomunistických poměrech je toto hodnocení nedostatečné a zavádějící. Jeden podstatný rys má – je to vláda protievropská. A opět nebudu hodnotit, zda současná politická atmosféra v Evropě je nakloněna doleva, nebo doprava. Problémem našeho státu a jeho současného směřování je, že politická reprezentace, jež představuje přes polovinu obyvatelstva naší země (občanští demokraté, komunisté a lidovci), tíhne dnes k tomu, současné stadium evropské integrace odmítat.

Evropská budoucnost, pokud její části nemají být v budoucnu hříčkou strategických tahů jiných mocností, spočívá na institucionálně zakotveném uspořádání s pevnými pravidly. To sjednocené Evropě zaručuje ústavní rámec, jenž je závazný pro všechny a jímž se budou všichni v zájmu prosperity a mnohostranného rozvoje řídit. Nemusí to být žádný složitý text, jednotlivosti mohou být rozpracovány v podčláncích a odkazech. Důležité je, aby společně dohodnuté normy nikoho nediskriminovaly a naopak pomáhaly svobodnému sebeuplatnění a rovnoprávnosti všech zúčastněných.

Komu může toto úsilí – Evropu dostávající na vyšší kvalitativní rovinu – škodit ? Jen těm, jak jsem přesvědčen, kteří se bojí, že ve společném prostoru nebude možné prosazovat úzké sobecké zájmy a provádět politiku, založenou na přehnaně národním principu a v podstatě nedemokratickou.

Zároveň, a to myslím je případ naší současné postnormalizační „elity“, může být motivem snah znesnadnit evropské spojenectví záměr vtahovat do hry struktury, s nimiž byly vytvořeny vazby ještě v době sovětské hospodářské nadvlády.

Záměry současné ruské politiky lze uhadovat velmi nejasně. Co se zdá být evidentní, Rusko se nevzdává možnosti globální dominace. Má samozřejmě strach z útočného fanatizmu, využívajícího islámskou víru a hrozícího vybuchnout kdykoliv na dlouhých jižních hranicích. Na druhé straně má obavu z obrovského hospodářského celku, jímž může spojená Evropa být a vedle nějž se Rusko může čím dál víc jevit jako druhořadý partner.

Evropa si dala před nedlouhou dobou cíl dostat se do roku 2010 na úroveň Spojených států, dosud nejmocnějšího ekonomického celku na světě. K tomu je ovšem potřeba mít jednotnou legislativu i koordinovanou hospodářskou politiku. Současný americký prezident, George Bush mladší, má, přes nutnost zachovávat respekt k demokracii doma, blízko k ruskému prezidentu Putinovi. S autokratem se snadno jedná, protože dohody z jeho strany jsou ve velké míře odvislé od něho samého. Oba se snaží zachránit ze svého vlivu, co se dá. Proto, jak jsem přesvědčen, by spojená Evropa měla daleko intenzivněji pracovat na své nejužší integraci, aby nebyla závislá na žádném hegemonovi a určovala si svoji budoucnost sama. Spojené státy jsou svojí demokratickou podstatou přímým spojencem Evropy, ale tím, že její jednotnost nerespektují a jednají přes ni s jejími jednotlivými částmi, které jsou navíc dnes považovány za dezintegrační, dělají vstřícný krok k Rusku, jež, zdá se, nostalgicky pohlíží na ztracené imperium, zahrnující dříve velkou část území na západ od tehdejších ruských hranic. Jestli tento rys politické praxe bude pokračovat, není pak těžké uzavřít bilaterální dohody, které budou opět dělit svět na sféry vlivu.

Jan Hlavatý
 
foto kalendář krásná a levná fotokniha