Výtvarné portfolio na stránce
www.galerie-hlavaty.cz
Hlavatý Jan MgA.
společnost - umění - politika

TA NAŠE POVAHA ČESKÁ ?

Léto 2006

Zamýšlím se, pod dojmem vývoje politických událostí posledního roku, nad tím, zda v tom, co vše je možné, hraje nějakou roli specifičnost naší národní povahy, či zda je to obecný rys a důsledek připuštění, nebo nastavení určitých společenských podmínek.

Zdá se mi, že svádět něco na takzvané „čecháčkovství“, podvodnické maločlovíčkářství, úhybnictví a nesolidnost nejsou samozřejmě „přednosti“ našich národních rysů. Naopak jsem přesvědčen, že dávat takovéto vlastnosti do souvislosti s národní povahou je dost nesmyslné.

Kdyby totiž slušnost, poctivost, spolehlivost a na druhé straně nesolidnost, falešnost, zbabělost a zločinnost patřily jen k národním, a ne především lidským vlastnostem, neměly by velkému počtu z nás, členů lidského pokolení, co říct jak světová literatura, tak světové drama a vůbec do uměleckého tvaru převedené svědectví o námi obývaném světě. Řekl bych, že pojem lidskost se vykládá pouze v pozitivním významu, ale ve skutečnosti jeho význam může být i velmi záporný. Tím, že stanovíme termín nelidský jako ne-lidské jednání a jako něco, co není slučitelné s člověčí podstatou, dáváme lidství jen jeden rozměr.

Všechny tyto souvislosti se mi vybavují, když přelétávám očima většinu novinových článků, ať v denících, nebo periodikách. Říkám si, o kolik práce se investigativním novinářům postaralo naše porevoluční uspořádání a kolik z nich vydrží ten sisyfovský balvan tlačit pořád před sebou. Lidská ničemnost je v podstatě nezničitelná a jestliže má pro své vegetování příhodné podmínky, může se takřka svobodně rozvíjet, zrovna tak, jako svobodná společnost.

Co tedy nejpodstatněji u nás ovlivňuje současnou skutečnost, nejmarkantněji se vyjevující v působení naší politické „reprezentace“ ? Především je to stále normalizační morálka. Abych se zmiňoval o detailech dnešního jednání této uzavřené skupiny lidí by bylo zbytečné, všichni to mají denně před očima a myslím, že pro rozebírání jednotlivostí by už opravdu byla škoda slov. Zajímavější je, jakou cestu si tito „reprezentanti“ razili do současného, těžko otřesitelného postavení.

Naprostá většina z nich započala svoji existenční cestu v hlubokých normalizačních poměrech. Jistě, že ledaskdo z nich nebyl neschopný, ale dospět někam svým přirozeným talentem a pracovitostí bylo uskutečnitelné jen těžko. Pokud chtěl někdo z nich něco znamenat, musel se buď upsat „čertu“, nebo alespoň jeho národněfrontovým pomocníkům. Bavím se nad tím, jak se někdo dušuje, že nebude jednat s komunisty, přičemž byl po celá osmdesátá léta normalizačním úředníkem na oblastním národním výboru. Tam měl ustavičný kontakt s komunisty přímo v popisu práce. A nikdo ho do této funkce určitě nenutil, tam se musel tlačit sám. Tedy jeho postoj je pokrytecký a zbaběle bezcharakterní (ale lidský).

Po osmdesátém devátém roce se sice dostali na nějaký čas do postavení, majícího vliv na běh událostí, někteří chartisté, ale většina z nich, bez dlouhými léty vytvořeného mocenského zázemí, proti normalizací „vyšlechtěným“ obrům, neměla šanci.

Jak praví staré české přísloví – „Kam čert nemůže, nastrčí bábu“. Nastrčené, klientelistickými vztahy zavázané „báby“ profitovaly na tak zvané „velké privatizaci“, ale „malá domů“ jim byla bližší, než podržet své normalizační spojence a patrony.

Ekonomické rozhodování si po revoluci uzurpoval tým bývalého Prognostického ústavu Akademie věd. Jeden z jeho kmenových členů nedávno prohlásil – „Vždyť jsme se to všechno učili, neměli jsme v tom žádné zkušenosti“. Nemohu si pomoci, ale ačkoliv nejsem ekonom, zdá se mi, že učit se transformaci v běhu událostí a ještě se členstvem, jež muselo být po celou dobu od založení ústavu pod drobnohledem a kontrolou štrougalovsko-obzinovského režimu, byl velký risk a důsledky jeho nezdaru se promítají ve společnosti stále silněji. Je ovšem otázka, zda pro většinu experimentujících prognostiků byl krach ekonomické transformace nezdarem. Většina z nich si i prostřednictvím svých klientů neobyčejně pomohla. Tento, normalizací hloubený „jánabráchizmus“ založil často vyloženě zločinná spolčení a jestli je podpořen liknavostí soudního systému, jehož zástupci jsou (rovněž tkvící svými kořeny většinou ještě v normalizaci) spíše na straně obviněných, než postižených, pak je, jak se říká - „vymalováno“.

Když zde pak vidím předsedu evropských komisařů José Manuela Barrosa, jak statečně odpovídá na často přihlouplé otázky některých účastníků před rokem uspořádané konference o budoucnosti Evropské unie, říkám si, kolik je naše státní reprezentace všech barev a odstínů evropské civilizaci dlužná a nakolik v ní vegetuje normalizační ničemnosti.

Uklidňuje mne jen to, že omezenost, hloupost, malost a sobectví nejsou vlastní jenom naší zemi, ale že každý stát si nese s sebou své hanby a že i tato součást lidství je součástí vyvíjejícího se světa. Důležité je, aby si ta lepší stránka lidství tu horší včas uvědomovala a uměla se s ní vypořádávat.

Jan Hlavatý
 
foto kalendář krásná a levná fotokniha