Výtvarné portfolio na stránce
www.galerie-hlavaty.cz
Hlavatý Jan MgA.
společnost - umění - politika

Ukrajina – historie v souvislostech

Červen 2015

Krátce před koncem vlády Třetí republiky v Československu, která spravovala stát v letech 1945 – 1948, si povolal do Moskvy sovětský diktátor Stalin tehdejšího ministerského předsedu Gottwalda na „konzultace“, jež měly rozhodnout o přijetí poválečné pomoci – Marshallova plánu. Ten byl určen všem zemím, jež byly těžce postiženy nacistickým záborem a následným rozvratem jejich hospodářství.

Československého premiéra doprovázeli ministr zahraničí Jan Masaryk a ministr spravedlnosti Prokop Drtina. Ke Stalinovi měl přístup pouze Gottwald, jemuž Stalin myšlenku přijmout plán amerického ministra zahraničí důrazně „rozmluvil“. Gottwald byl zprvu Stalinovým příkazem zaskočen a možná to znamenalo impuls k jeho rozvíjejícímu se sklonu k alkoholismu. Musel si tehdy uvědomit, že je Stalinův sluha a ne premiér samostatného státu. Jan Masaryk po návratu z Ruska řekl na letišti - „Jel jsem do Sovětského svazu jako československý ministr zahraničí a vracím se jako Stalinův pohůnek“. Jana Masaryka to zřejmě o něco později stálo život.

K těmto událostem se vracím s vědomím návaznosti historie.

V roce 2014 měl proruský prezident Ukrajiny Janukovyč možnost podepsat

s Evropskou unií asociační dohodu, otvírající Ukrajině možnosti všeobecné prosperity a propojení s evropským hospodářským prostorem. Ruský diktátor Putin ovšem ve stopách Stalina odmítl veškerou pomoc Západu Ukrajině a přikázal Janukovyčovi smlouvu s Evropskou unií nepřijmout. Jeho motivace je jasná a je to jen opakování Stalinova vzoru z konce čtyřicátých let. Janukovyč se podřídil neosovětskému diktátu, zrovna tak jako Gottwald sovětskému.

Ukrajinci ale nebyli tak smířliví, jako Češi v osmačtyřicátém roce, kdy se jich většina ostudně podřídila komunistickému panství. Rozhodli se závislost prezidenta Janukovyče na Ruské federaci nerespektovat. Jednali tak, jako maďarští vlastenci, kteří se v roce 1956, přes palbu Rákosiho policejních jednotek, rozhodli hájit Budapešť proti totální přesile sovětských okupačních vojsk.

Vytrvalost Ukrajinců měla úspěch. I když kolaborantský „prezident“ Janukovyč vybudil policejní jednotky k ostré palbě na demonstranty, lidé se nevzdali. Janukovyč nakonec emigroval a uchýlil se na území svého ochránce a protektora a lidé na Ukrajině si mohli nakrátko vydechnout. Ne ovšem nadlouho. Kremelský diktátor rychlým útokem obsadil Krymský poloostrov. Jeho argumentem je, že bývalý sovětský šéf Chruščov poskytl krymský prostor Ukrajině neoprávněně, protože Krym byl vždy ruským územím. Je to argument stejné hodnoty, jako když Hitler prohlásil, že České země byly vždy teritoriální částí Německa a Versailleská smlouva o uspořádání po první světové válce je tudíž neplatná.

Novodobí ruští okupanti vedou propagandu o nějakých „banderovcích“ a ukrajinských fašistech, aby zakryli své skutečně fašistické záměry.

Kdo válku začal ? Kdo první zaútočil na krymské území ? Nějací imaginární „zelení mužíci“, nebo ruská armáda, za tyto „mužíky“ převlečená ? Měli by takzvaní „proruští separatisté“ možnosti a finanční prostředky, aby byli vybaveni těžkými zbraněmi ?

Ruská federace, když se jí nedaří plně ovládnout ukrajinské území, užívá goebbelsovské propagandy o tom, že území Ukrajiny ovládají stoupenci nacionalistického předáka Stěpana Bandery. Ten byl před takřka šedesáti lety zavražděn v Německu sovětskými agenty. Co se týče nacionalisticko fašistických „hnutí“, máme i v České republice své Vandasy a Dělnické strany. Celý systém demokracie by ale u nás musel zkolabovat, aby se tito extrémisté dostali vůbec jen do parlamentního zastoupení. Pokud dobře fungují demokratické instituce, extrémismus je v útlumu.

Ruští nacionalisté, operující na ukrajinském území, mají na „své“ vlajce nad modrou a červenou barvou příčných pruhů původní vlajky romanovského carství místo bílé, která je i na současném praporu Ruské federace, barvu černou. Stejnou, jakou mají na svých standartách extrémisté Islámského státu a jakou měli dříve piráti všech moří, „ozdobenou“ ještě lebkou a hnáty.

Hermann Goering před svým odsouzením při Norimberském procesu řekl svým vyšetřovatelům : „Užil jsem si dvanáct let bezstarostného života.“ Co si řekne při závěrečném účtování ruský prezident ?

Jan Hlavatý
 
foto kalendář krásná a levná fotokniha