Výtvarné portfolio na stránce
www.galerie-hlavaty.cz
Hlavatý Jan MgA.
společnost - umění - politika

DEMOKRACIE A DEMOKRACIE

Listopad 2009

Od počátků evropské civilizace je známý termín demokracie. Demokratickou samosprávu měly městské státy ve Starém Řecku, prvky demokracie měla státní organizace ve Starém Římě a je možné ji považovat za nejlepší možnou a nejlépe výkonnou funkční politickou správu kteréhokoliv teritoria, kde bylo možné uplatnit sílu lidského ducha, který mohl o svých věcech rozhodovat.

Demokracie není ovšem hodnotou, danou samou o sobě, ale výsadou kulturní vyspělosti občanstva té které oblasti, jež se rozhodla svěřit rozhodování o obecných záležitostech procesu lidovlády.

I ve středověkém prostředí je možné najít snahu rozšířit zodpovědnost nad správou zemských věcí na všechny společenské vrstvy. Například císař Karel IV. sestavil radu svých důvěrníků, k nimž patřili lidé všech stavů, nejen členové šlechtických rodů, ale i nejnižšího postavení, tak, aby vládce země byl nejvěrohodněji informován o důležitých věcech, čekajících na řešení.

To ovšem, co je zmíněno v titulku, platí pro počátek evropské civilizace, položený v antické kultuře. Je to demokratický princip vlády, založený na podpoře obyvateli dané oblasti, regionu, o němž chtěli občené rozhodovat. Zde je první "kámen úrazu". Kdo je určovatelem společné budoucnosti ? Týká se to jen vrstvy privilegovaných, tito lidé byli, svým postavením a vlivem, v počátku menšinoví vůči podřízeným a nesvéprávným.

Nemá v tomto smyslu se vracet k historickým analogiím, účelnější je podívat se na dnešní stav naší skutečnosti. Letos žijeme dvacátý rok od revoluce, jež přinesla obnovu demokracie v naší zemi a jež nese přízvisko sametová. Bohužel počáteční nadšení ze svobody trvalo jen pár let a lidé postupně střízlivěli, vystavováni různým existenčním tlakům, často vyplývajících z nespravedlivých legislativních rozhodnutí administrativy. Myslím, že komunistická nomenklatura byla na pád svého režimu připravena daleko lépe, než domácí protestní hnutí, sdružující se v Chartě 77. Bylo jí jasné, že totalitně udržovaný systém nemá naději na trvalou existenci a že bude muset být podstatnou měrou modifikován. Chartisté jí v podstatě vyšli bezděky vstříc, protože se soustředili jen na respekt k lidským právům, k čemuž se komunistický blok zavázal na Helsinské konferenci, jež měla určit jasné vývojové rysy soužití dvou rozdílných politických systémů - zjednodušeně řečeno - Západu a Východu.

Komunistický blok se samozřejmě rozhodl demokratický svět podvést a jednoduše se helsinskými závěry neřídit. Tento podvod chartisté ustavičně napadali a usvědčovali komunisty z falše a strachu ze svobody, jež by odhalila jejich pravou podstatu. Ačkoliv chartistů bylo pouze pár, vzhledem k celonárodní populaci, jejich vliv ve společnosti byl ohromný a u komunistů vyvolával velký respekt. Proto se komunistická policie uchylovala často i ke kriminálním přístupům, aby své odpůrce režim zastrašil.

Nicméně, držitelům moci začalo být jasné, že svoji pozici neudrží, zvlášť, když v Sovětském svazu došlo k neuvěřitelné věci, kdy se do vedení země dostal Michail Gorbačov, člověk vnímavý a idealistický, pokud takové hodnocení je možné vyslovit o komunistickém politikovi. Tento státník měl několikrát opakovaná setkání s Ronaldem Reaganem, vůdčím politikem demokratického světa a to mu zřejmě otevřelo vidinu budoucnosti bez konfrontací, na nichž doposud komunistický blok stavěl.

To naše komunistické vedení zneklidnilo natolik, že začalo uvažovat o tom, jak totalitně rigidní režim změnit, aby, řečeno starým českým příslovím "se vlk nažral a koza zůstala celá". Snažilo se zachovat si do budoucna co nejvíc vlivu na vývoj situace a jak se ukázalo, daleko více předvídalo, čím bude moci veřejnost zaujmout. Dokázalo toho taky patřičně využít. Špička komunistické nomenklatury za revoluce odstoupila, vědoma si toho, že staré kádry - "staré struktury" - nemohou "přepnout knoflík" a zpívat novou píseň. Tato garnitura měla ovšem své zástupce, ne tak viditelné, ale zato adaptabilnější vzhledem k nové situaci. Tak podle známého komunistického - "vstanou noví bojovníci" - vyslala do boje následníky.

Objevila se nová jména. Prognostický ústav, vytvořený Lubomírem Štrougalem, pohotově nominoval ekonomické vedení země, na což byla humanitně orientovaná Charta 77 naprosto nepřipravena. Aby nedošlo k chaosu, vyjednávací členstvo Občanského fóra přistoupilo na to, aby veškeré porevoluční ekonomické ministerské posty byly obsazeny komunisty, až na jednu výjimku, Václava Klause, komunistické prostředí ovšem dobře znajícího.

Obyvatelstvo bylo velmi šikovně manipulováno bezohledně pravicovou orientací, která byla pouze pokračováním komunistického sociáltotalitarizmu Husákova vedení, jež by stejně propagandistickou rétoriku podřizovalo aktuálním potřebám "reálného socializmu".

Charta 77 s humanitními snahami byla postupně vytěsněna ze všech možných pozic, z nichž by bývalo bylo možné uplatňovat vliv na vývoj situace a postnomenklaturní "kádry" ovládly politické pole. Veškeré humanitní ideály, jež byly nosným pilířem chartistických snah, zůstaly stranou. Dopředu se dostaly ekonomické výhledy, zkušenostně "prověřené" komunistickými národohospodáři a veškerý následující vývoj tomu byl podřízen. Společnost, nepřivyklá dosud demokratickému stavu a často podléhající komunistické manipulaci, prostě přijala "přepnutí knoflíku" a dál nešťastně a ustrašeně mlčela, vědoma si možných následků, které by jí mohl jakkoliv pozvednutý nezávislý hlas přinést.

Tak se komunistické postnomenklatuře všech barev podařilo ovládnout situaci v zemi a natolik ji zmanipulovat, že ani odborové organizace, v západních zemích velmi silní partneři ve vyjednávání pracovních a sociálních podmínek těch, za něž jednají, nebyly u nás schopny jakékoliv akce, vedoucí k obhajobě práv sociálně slabších, z obavy, aby nebyly nařčeny z touhy po návratu "starých pořádků".

Zároveň naše porevoluční politiky viním z naprosté nezodpovědnosti, že nevěnovali otázkám pracovních a sociálních práv zaměstnanců prvořadou pozornost. Čiší z toho na mne komunistická přezíravost a arogance nerespektu k lidským právům obecně.

V současné době je znát vzrůstající apatie a nechuť lidí chodit k volbám. Čím dále větší počet obyvatelstva má pocit, že nad politickými institucemi má jen malou kontrolu a možnost ovlivnit budoucí vývoj je jen minimální. Volební účast se postupně snižuje a pohybuje se dnes mezi třiceti a šedesáti procenty, podle toho, zda jde o volby do Evropského parlamentu, poslanecké sněmovny nebo komunální správy.

Demokratický proces začíná organizací voleb, za jakých podmínek je veřejnosti dáno rozhodovat o svých zástupcích. Politické strany si sestavují kandidátní listiny podle svého vnitřního klíče, podle toho, kdo je stranickým lídrům sympatický. Volič může kandidátku ovlivnit jen nepatrně, vše je nastaveno tak, aby preferenční hlasy rozhodovaly jen tehdy, když se v podstatě shodují s pořadím na kandidátce.

Náprava by se mohla zjednat velmi lehce. Při dnešní úrovni počítačového zpracování může být započítán každý zakroužkovaný hlas individuálně. Voliči by měli mít možnost volby buď celé kandidátky jako takové, nebo pětatřiceti ( dle maximálního počtu volitelných ) preferenčních hlasů napříč kandidátkami. Určitě by tím zájem veřejnosti podstatně stoupl a možná by poslanecká sněmovna vypadala úplně jinak. Vše by se tak mohlo vrátit k ideálům Charty 77, jejíž snahou byla maximální aktivizace veřejnosti ve věcech společenského zájmu. Jak zpívá Marta Kubišová - "správa věcí Tvých se k Tobě navrátí".

Jan Hlavatý
 
foto kalendář krásná a levná fotokniha