Výtvarné portfolio na stránce
www.galerie-hlavaty.cz
Hlavatý Jan MgA.
společnost - umění - politika

KAM SMĚŘUJEME ?

Květen 2008

Existuje několik teorií společenských dějin a výkladu souvislostí, které jsou příčinou dějinného pohybu. Teorie, která je mi nejbližší, je myšlenka sledu událostí, jež se periodicky v obměnách opakují, postupují po spirále a dávají svědectví o vztahu konstant a dynamiky, určujícím linii historie.

Další teorie, jejímž autorem je Angličan H. G. Wells, je celými dějinami procházející souboj principů demokracie a diktatury. Tento pohled nevylučuje předcházející teorii, jen ji, jak se mi zdá, poněkud zjednodušuje.

Třetí teorií, jež ale pojem historie asi nejvíc mezinárodně ovlivnila, je názor marxistický, dělící světovou historii na periody, dané výrobními vztahy.

Pokud se máme zabývat takzvanou vědeckostí jednotlivých teorií, jednoznačně propadá marxistická, protože oporu svého názoru hledá v ideologii. Jakmile totiž jakákoliv teorie hledá své opodstatnění v ideologických dogmatech, ztrácí svou věrohodnost a slouží jedině politické praxi. Tím, že hledá sama v sobě východisko a rezignuje na průběžné poznávání a ověřování, sama sebe degraduje.

Naopak teorie vývoje po spirále není zaměřena na ideologické využití, neaspiruje na politickou ideologii a hledá své opodstatnění v ověřené skutečnosti. Je evidentní, že v průběhu historického vývoje dochází k analogickým situacím, jež samozřejmě v časovém posunu nemohou být totožné, ale tím, že se odehrávají ve společenském kontextu, vyjevují se vnější podobou.

Do značné míry je možné přijmout i teorii principů demokracie i autokracie v lidských dějinách a střídání nebo převažování jednoho z nich.

Ze zkušeností, daných ověřením historie, je dáno, že jakákoliv historiografická teorie, má-li mít hodnotu vědeckého názoru, nemůže chtít aspirovat na univerzální všeplatnost. Pokud se o to, vědoma si fixací, daných aktuálním stavem poznání, pokouší, nutně se vyřazuje z hodnotové přínosnosti, protože další vývoj, neodpovídající linii, dané touto teorií, její přínosnost neguje.

Jak se z pohledu na historii, zohledněnému psychologickými i sociologickými hledisky, jeví, nic nemůže být pojímáno tak, že by se nevyhnutelně muselo stát. Kdyby nebylo náhod, mnoho jevů i dějinných proudů mohlo mít zcela jiný průběh, než jak se ve skutečnosti udály. Vše je v podstatě živý chod událostí, samozřejmě pod vlivem vnějších tlaků, nejen ekonomických, ale i společenského vnímání aktuálně probíhajícího času. Skutečnost je ovlivňována vzájemným působením různých sil, vlivů psychologických, sociologických a obecně vývojových. Nic není konstantně neměnného, co by nemohlo za příznivé konstelace nalézt úplně jiný směr.

Uvedu dvě události, které znamenaly těžký zásah do historie naší země. Kdyby se nestaly, mohl být osud značné části evropského kontinentu jiný, než jakým způsobem pokračoval. Je to tragická smrt mladého českého vladaře roku 1526 a obsazení Čech a Moravy nacistickou německou armádou v roce 1939 následkem uzavřené mnichovské dohody předcházejícího roku. První událost znamenala trvalou ztrátu významu Čech na mezinárodním poli. Druhá trvalou ztrátu nedávno nabyté svobody a demokracie.

Nedávno jsem v jedné úvaze napsal, že běh české historie mohl jít jiným směrem, kdyby náhodně nezahynul král Českých zemí Ludvík Jagellonský. Země tehdy uplatňovala náboženskou toleranci a většina obyvatelstva byla protestantského, reformačního vyznání, děděného po husitském povstání proti zpolitizování katolické církve. Kdyby běh dějin pokračoval bez náhlých úderů, mohly se země Českého království ubírat jinou cestou, z hlediska tehdejšího stavu daleko přirozenější. Samozřejmě, že každé uspořádání a každý vládce má své odpůrce, ale to je běžný proces politicko-společenských vztahů.

Například Holandsko je tradičně z většiny protestantskou zemí. Proč by nemohly takovou zemí zůstat Čechy, když byly reformačního úsilí kolébkou a tím i institucionálním zakladatelem ? Je otázka, jak by se odlišně tehdy vyvíjel střed Evropy a zda by nakonec, po staletích, došlo v první čtvrtině 20. století ke světové válce a zda by se postupným vývojem České země, možná i s Polskem a Uhrami, nestaly konstituční monarchií, podobně jako jiné evropské země. Mohl tak, už v 16. století, vzniknout prazáklad evropské unifikace, o niž se snažili vladařští předchůdci – Karel Veliký, Karel IV. Lucemburský, Jiří Poděbradský.

V rámci běhu světa může existovat pod univerzálním řádem mnoho variant dějinných situací, které pak mohou na dlouhé časové úseky ovlivnit sled událostí, z nichž se tvoří historie.

Při tomto uvažování o různých vývojových variantách je docela možné si představit, že by bývalo vůbec nemuselo dojít ke druhé světové válce. Kdyby versailleská konference neurčila Německu tak těžké reparační podmínky, nemuselo dojít k získání moci Hitlerem a uskutečňování jeho šílených představ.

Jestliže se ale tak stalo, jakkoliv je to představa hrůzná, kdyby se Hitler spokojil s obsazením Rakouska a Čech, vznikl by grandiózní hospodářský celek, jemuž by nikdo v Evropě nemohl konkurovat. Anglie a Francie by byly donuceny přistoupit na ekonomické požadavky takového konglomerátu a Německo s anektovanými územími, obklopeno ještě sympatizujícími zfašizovanými státy – Maďarskem, Polskem a Slovenskem – by se stalo naprosto dominantním útvarem.

Na východě by bylo kryto spojeneckou smlouvou se Sovětským svazem, který by se snažil spolupracovat (viz historicky uskutečněné dodávky obilí nacistickému režimu) a rozhodně by se střehl proti mocnému skoro sousedovi na západních hranicích cokoliv podnikat.

Spojené státy by se do války s Německem samy nepustily, v Americe bylo hodně lidí, naladěných izolacionizmem. Pravděpodobně by nastala soustředěnost a snaha Američanů mít vliv na celý kontinent, jehož byli součástí, od Aljašky na severu po Patagonii na jihu. Bylo by to ovšem pro ně velmi těžké, dost zemí Latinské Ameriky se shlédlo ve fašizmu, jistě pod vlivem Francova ovládnutí Španělska (kombinuji fiktivní a skutečné události, ale je těžké představit si, že španělští demokraté by uhájili svoji vládu před masivní podporou španělské falangy německými nacisty a italskými fašisty).

Azii by do velké míry ovládali Japonci. Zaútočili na Čínu už počátkem třicátých let. Ohromné územní zisky by jim stačily, celý jihoasijský prostor by byl v jejich područí. Kdyby Japonsko nenapadlo Spojené státy, bylo by bývalo pravděpodobně došlo k jakémusi časově neomezenému statu quo, kdy by se „zabetonovaly“ územní zisky útočníků.

V takovéto situaci by muselo nastat nějaké řešení, jež by smluvně určilo sféry vlivu ve světě. Největší nebezpečí do budoucna by bylo, že se demokratická část světa dostala do defenzivy. Demokraciemi by zůstaly Spojené státy a Velká Británie. Na většinu Evropy by měla rozhodující vliv nacionální ideologie autokratické despocie. Jakékoliv smlouvy by neměly trvalou platnost, zřejmě by došlo ke konfliktům na koloniální půdě. Nejpravděpodobnějšími ohnisky střetů by byly oblasti v Africe, jež Německo ztratilo rozhodnutím versailleské mírové konference po první světové válce (za skutečné studené války konflikty mezi velmocemi probíhaly právě v oblastech rozvojového světa). Nacistické Německo by zřejmě slavilo úspěch, na válku nepřipravená Velká Británie by byla nucena ustupovat, zrovna tak, jako Francie i Belgie. V jižní Azii by zrovna tak nemohli Angličané, Francouzi a Holanďané vzdorovat japonské expanzi.

Svět by se smiřoval s tím, že na většině zemského povrchu bude určovat směr vývoje německý nacionální socializmus s jeho fašistickými odnožemi a středověká japonská despocie. Jsou známy případy sympatií vůči nacisticko fašistické diktatuře na evropské půdě – od známého francouzského malíře André Deraina, spisovatele Célina, Knuta Hamsuna, přítele Ernesta Hemingwaye Ezry Pounda, vysílajícího antižidovské relace v italském fašistickém radiu - po dost jiných. S tím, že nacisté vyvražďují židovské obyvatelstvo, by se země s demokratickou správou těžce smiřovaly, ale státní zájem by zvítězil nad morálkou a státy, nespadající pod přímý vliv německé Říše, by se tvářily, jako že se ty věci nedějí.

Tento stav by mohl klidně trvat dalších sto i více let. Z pohledu věčnosti to znamená jen zlomek sekundy, ale z pohledu lidské individuální existence to může znamenat kolik generací. Jak dlouho například snášelo obyvatelstvo v naší zemi komunistickou dominaci, která přišla do poloviny Evropy po nacistickém pádu – čtyřicet let ! V Rusku tento režim trval dokonce sedmdesát let, i když tam asi nebyl velký rozdíl mezi tím, jak se chovala k naprosté většině obyvatelstva carská vláda a bolševická správa. To jen k ilustraci toho, nakolik je veřejnost schopna akceptovat nepřirozené podmínky a do značné míry se s nimi identifikovat.

Tím se vracím k titulu mojí úvahy – kam směřujeme ? Můj text je popisem možností takového vývoje. Myslím, že je nanejvýš důležité, uvědomit si, nakolik je každý v demokratickém uspořádání, jež je základní politickou hodnotou, silnou individualitou, mající možnost dát najevo patřičnost svého jednání a své volby. Na rozhodnutích každého jednotlivě záleží, nakolik jsme schopni sebehodnocení a zároveň rozhodování o vlastní budoucnosti. Historie, i její simulovaný průběh, u něhož ale vůbec nelze vyloučit, že by se nemohl odehrát, může každému otevřít oči k vědomí, co může jeho osobním nezájmem nebo nedostatkem pozornosti rozhodnout na léta a tím určit i směr života dalších generací.

Jan Hlavatý
 
foto kalendář krásná a levná fotokniha