Výtvarné portfolio na stránce
www.galerie-hlavaty.cz
Hlavatý Jan MgA.
společnost - umění - politika

MINULOST STÁLE ŽIVÁ

Říjen 2009

Nedávno skupina bývalých politiků ze střední a východní Evropy požádala prezidenta Spojených států Baracka Obamu, aby nepolevoval ve zbrojním programu, směrovaném ve svém důsledku na případnou silovou konfrontaci se zeměmi, demokracii nerespektujícími a snažícími se o strategické výhody v soupeření s demokratickým Západem, jehož je Amerika, především zastupovaná Spojenými státy, trvalým ochráncem.

Na demokracii se neohlížejícími zeměmi je míněno samozřejmě Rusko, pak Írán a Severní Korea. To vše odpovídá realitě a je samozáchovnou povinností všech zemí, které mají společenský a právní řád, založený na demokratických principech, aby se měly před nebezpečím totalitního záboru na pozoru.

Je ovšem také nutné podívat se především na to, jaká je domácí situace v zemi, jejíž nejrespektovanější osobnost je mezi těmi, kteří nabádají nového prezidenta Spojených států. Pokud totiž nebudeme především kriticky posuzovat domácí situaci, jež skýtá pravděpodobně mnohem větší nebezpečí do budoucna než jakékoli rakety, nedospějeme ke skutečně odpovědnému hodnocení současného stavu. Dnešní doba je plná nebezpečí daleko sofistikovanějších, než jsou zbraně hromadného ničení.

Například ruské velvyslanectví v Praze, užívající po skončení II. světové války vilu bankéře Petschka s rozsáhlým areálem v pražské čtvrti Bubeneč, v němž byly v sedmdesátých letech přistaveny nové budovy, má kapacitu obsazení jako zastupitelské úřady Spojených států, Francie a sjednoceného Německa dohromady. Před druhou světovou válkou mělo Sovětské Rusko, později Sovětský svaz, k dispozici Vilu Terezu pod Riegrovými sady, daleko menší rozsahem a zřejmě i strategickými možnostmi. Proč nebylo možné se k tomuto stavu po revoluci osmdesáteho devátého roku ve svobodné republice vrátit a do určité míry lépe kontrolovat činnost agentů - zpravodajců na území, jež se vymanilo ze sevření totalitní a konfrontační ideologie ? V současné době hlásí Národní bezpečnostní úřad, jak jsme infiltrováni ruskými vyzvědači, organizovanými a operujícími v různých skupinách. Není samozřejmě divu, z areálu Petschkovy vily se mnohem lépe při příslušném obsazení řídí zpravodajská činnost, než z rozsahem mnohem menší vinohradské Vily Terezy. V naší republice tak může stát několik radarů, namířených na obranu před ruskými střelami, pod nimiž mohou čile operovat členové ruských různých zájmových skupin, navazující užitečné kontakty a prostě různí sympatizanti, o jejichž úmyslech si nedělám vůbec žádné iluze. Jak se říká - "pod svícnem největší tma".

Právě civilní infiltrace je do budoucna mnohem větším nebezpečím, než jakákoliv vojenská hrozba. Situace protichůdně působících sil je ve světě značně jiná, než byla ještě na konci osmdesátých let. Pokud existovalo rozdělení na dva bloky, ovládající světovou politiku, svět svobodného hospodářství, více méně demokratický a svět totalitní ideologie, inspirovaný marxistickou doktrinou 19. století, šlo o trvale válečný stav, byť manifestovaný lokálními konflikty.

Sovětský svaz usiloval o světovou hegemonii, ale poučen tím, jak dopadl Adolf Hitler, když chtěl najednou všechno, postupoval zábory jednotlivých zemí, jež chtěl mocensky ovládat, vždy tak po deseti letech. Poslední jeho výboj, vpád do Afganistánu, jímž se snažil vytvořit si předpolí k ovládnutí naftového bohatství Středního východu, nedopadal ovšem dobře. Zavlekl se do konfliktu, který odhalil slabost a špatnou připravenost sovětské armády, obrovské sice početně, ale neschopnou bojů v nepřístupném a pro ni nezvyklém prostředí.

Střední východ byl v osmdesátých letech nejrizikovějším bodem možného konfliktu mezi Západem a Východem, protože zdánlivě lokální konfrontace reflektovaly soupeření dvou systémů, dominujících světové společnosti.

Soused Afganistánu, Írán, se pod vedením ajjatoláhů rozhodl ponížit a vydírat Spojené státy, které dlouhodobě podporovaly šachovu správu země. Vzal jako rukojmí celé osazenstvo americké ambasády a trvale zkoušel trpělivost jedné z tehdejších světových supervelmocí. Využil nejistoty prezidenta Jimmyho Cartera a zarazil se až před rozhodným postupem prezidentského kandidáta Ronalda Reagana, který dal jasně najevo, že se s ajjatoláhy mazlit nebude.

Írán už dříve v konfliktních nezdarech s Iráčany předvedl, že není připraven na případnou konfrontaci s pravděpodobně nejsilnější armádou na zeměkouli. Protože Reaganův postoj nedat v budoucnu Íránu žádnou šanci byl natolik rozhodný, v den inaugurace nového prezidenta byla propuštěna a triumfálně přivítána ve Spojených státech všechna rukojmí, jež do té doby režim ajjatoláhů zadržoval.

Sjednocující se Evropa musela spoléhat na sílu Spojených států, sama měla kolem dvou set miliónů obyvatel proti dvěma stům osmdesáti miliónů občanů Sovětského svazu. Spojené státy měly asi 220 000 000 obyvatel.

Soupeření velmocí bipolárně rozděleného světa skončilo v roce 1989 porážkou komunistického bloku a jeho faktickým uznáním této porážky. Dnešní situace je úplně jiná. Svět se za dvacet let změnil postupnou emancipací mnoha zemí, jež se původně klonily na jednu, nebo druhou stranu v boji o světovládu. Samostatně vystupuje Afrika, Jižní Amerika, jih Asie a je nutné s těmito celky počítat jako s možnými politickými partnery.

Evropa má dnes při svém sjednocovacím procesu 350 miliónů lidí, Spojené státy asi 240 miliónů a Rusko, od kterého se oddělily dnes už samostatné republiky - Litva, Lotyšsko, Estonsko ( členové EU ) a Bělorusko, Ukrajina, Arménie, Gruzie, Kazachstán, Uzbekistán, Tadžikistán, Turkmenistán - čítá samo asi 140 miliónů svých občanů.

Přestože Putinův stát by jistě rád pošilhával po ztracené síle jednotného Sovětského svazu, na jeho revitalizaci nikdy nebude mít dostatek moci. Pochybuji také, že by se podařilo získat pro případné ruské válečné tažení oddělené státy, i když se budou tvářit jako ruští spojenci. Ve všech dosud totalizovaných zemích čím dál víc sílí občanské společnosti, které prosazují práva lidí na slušně vedenou státní správu. To je příklad Ruska, Íránu i Číny. Vlády těchto zemí budou čelit stále silnějšímu tlaku.

Je nanejvýš nutné, aby každý politický celek byl schopen bránit sám své území a nespoléhal se na pomoc jiného, což vytváří skutečnost závislosti. Evropa se stává nejmohutnějším hospodářským celkem na světě, její rozvojový potenciál je obrovský a má před sebou velké možnosti na zlepšení svojí i světové ekonomické situace. Byla by škoda spoléhat na rozhodující pomoc spojence za oceánem, který jistě bude v budoucnu víc a více zaměřen na řešení domácích věcí a bude počítat s tím, že evropský partner bude mít sílu nejen politickou, ale i obrannou. K tomu je nutné umožnit nadaným a schopným lidem, aby neodcházeli do Spojených států "za lepším", ale měli co nejlepší podmínky pomáhat vlastnímu prostředí a to po všech stránkách činit efektivnějším. To snad oslabí jakékoliv projevy euroskepticizmu, působícího rušivě a zpomalujícího sjednocování evropského kontinentu.

Jan Hlavatý
 
foto kalendář krásná a levná fotokniha