Výtvarné portfolio na stránce
www.galerie-hlavaty.cz
Hlavatý Jan MgA.
společnost - umění - politika

Nepřesnost

Listopad 2015

V čísle 44 časopisu Respekt je v příloze velmi dobrého článku o naší minulosti a jejím odkazu pro přítomnost od šéfredaktora Erika Taberyho svým textem prezentován historik Igor Lukeš, jehož přímou citaci uvádím : „Horší je, že Češi ani později v sobě nenašli dost velkorysosti, aby „své“ menšiny přesvědčili, že nejsou jen nájemníky, ale spolumajiteli nového státu. Výsledek se dostavil během Mnichova a za války. Bojující Polsko porazil nepřítel. ČSR se pod jeho hrozbou sama rozložila na prvočlánky.“

Nevím, jak myslí Igor Lukeš, že by Československo mělo být za I. republiky „velkorysé“ vůči páté koloně Adolfa Hitlera, která neusilovala od poloviny 30. let 20. století o nic jiného, než o připojení sudetských území k nacistickému Německu. Naopak, čeští Němci měli daleko před nástupem nacistů a instalováním Třetí říše veškerá práva, jež zajišťovala tamnímu obyvatelstvu rovnoprávné zastoupení (viz Masarykův slovník – heslo Československo a Československá republika). Němci v Sudetech se absolutně nemohli cítit utlačeni, měli za I. republiky více stran jak sociálně demokratické orientace, tak nacionalistické povahy, jež měly zajištěné volební právo.

V československých parlamentních volbách roku 1935 zvítězila strana, již zastupoval její předseda Konrád Henlein. Ostatní strany české i slovenské národnosti, aby nedošlo k legálnímu připojení k Třetí říši, od pravice po levici, se spojily, aby parlamentní vliv tohoto uskupení převážil nad snahou německého pohraničí rovnou naši republiku připojit k panství Adolfa Hitlera. Kdyby se nespojily všechny strany, mající zastoupení v parlamentu k společnému postupu proti straně, zastupující zájmy nacistického Německa, mohly by České země být vydány všanc nacistickému sousedovi bez jakýchkoliv mezinárodních záruk a takzvaná Mnichovská konference by byla zbytečná.

Hlavní chybou bylo, jak jsem přesvědčen, ale i seznámen se svědectvím přímých účastníků té doby, že prezident Beneš nezůstal ministrem zahraničí i po odstoupení T. G. Masaryka. V ministerském úřadě ho nahradil historik Kamil Krofta, který se věnoval především sepisování dějin země, místo co by se staral o státnické záležitosti. Bohužel, hlavní kandidát na vedení státu, Antonín Švehla, silný politik a energický člověk, zemřel po těžké nemoci na konci roku 1933 a další výrazná osobnost mezi našimi politiky nebyla.

Tehdejší vyhraněně nacionalisticky orientované Polsko nemohlo být československým partnerem i kvůli pohraničním sporům na severní Moravě a ve Slezsku.

Když došlo k Mnichovské dohodě v září roku 1938, o budoucí válce s Polskem věděli jen nacističtí pohlaváři, jinak ji naivní angličtí a francouzští politici nepředpokládali. Byli tehdy zaujati myšlením, že se nacistický zábor zastaví obsazením Sudet. Polsko bylo pak napadeno nacistickým Německem o rok později, protože nacisté hledali předpolí k frontálnímu útoku pro získání „životního prostoru“ na východě Evropy a případně dál.

Možná chybou prezidenta Edvarda Beneše bylo, že se nesnažil zapojit do Malé dohody i Velkou Británii. Hitler by měl menší prostor k manévrování. Je ale otázka, zda v tom nehrála roli nadřazenost tehdejší britské správy a podceňování spojeneckých záměrů obrany proti diktaturám.

Klíčovým zlomem ve spojeneckých svazcích byla vražda jugoslávského krále Alexandra v Marseille roku 1934. Za nezletilého budoucího krále Petara pak vládl jeho strýc regent Pavel, který si hledal cesty jak vyjít s Hitlerovým Německem. Tím v podstatě Malá dohoda přestala existovat. I bez tohoto spojovacího článku by bylo možné klást Hitlerovi odpor. Francouzská armáda by ale musela být stejně odhodlaná jako československá. Po vyhlášené státní mobilizaci se nacistické jednotky, na válku doposud nepřipravené, od hranic stáhly. Proto Hitler zapojil „diplomacii“ a svolal Mnichovskou konferenci, na níž si nechal potvrdit, že Angličané a Francouzi proti němu vojensky nezasáhnou, když násilím anektuje území sousední země. Myslím, že je nesmyslné snažit se vykládat historii systémem „co by bylo, kdyby bylo“. Vývoj byl naneštěstí nezvratný a jeho pokračování vedlo k všeobecně známým skutečnostem. Naštěstí nic není trvale neměnné a vše podléhá zhodnocení časem.

Jan Hlavatý
 
foto kalendář krásná a levná fotokniha