Výtvarné portfolio na stránce
www.galerie-hlavaty.cz
Hlavatý Jan MgA.
společnost - umění - politika

Rusofilství – česká zátěž

Květen 2015

Před lety jsem četl dokumentární obsáhlou studii Eduarda Basse „Čtení o roce osmačtyřicátém“. Je to úctyhodná práce o zlomovém roce naší historie, dokumentující pohyb dané doby a jejího dějinného rámce. Její obsah bych srovnal s hodnotou „Dějin národa českého“ Františka Palackého.

Eduard Bass se zmiňuje o snahách ruských veličin ovlivňovat myšlení našich národních buditelů a směřovat je k východní říši, která bude zaručovat slovanské souručenství a trvalé sbratření se svými západními bratry. Bass tyto snahy jednoznačně hodnotil a uváděl je na pravou míru.

Naneštěstí, český národ se ve své většině v ničem nepoučil. V podstatě balancoval dlouhodobě v rovině slavjanofilského partnerství. To se zvlášť ukázalo na konci druhé světové války, kdy většina národa, šťastná z konce světového konfliktu, viděla v ruské armádě, obsazující naše území, osvoboditele a ne dobyvatele, jak tomu ve skutečnosti podle Stalinovy doktríny bylo. Jeho známý řečnický dotaz : „Kolik má papež divizí ?“ je narážkou na světový vliv křesťanství, které považoval za hlavní nebezpečí pro rozšíření komunistické nadvlády bolševického typu nad světem.

Skutečnost záboru většiny československého území sovětskou armádou znamenala vytvoření „železné opony“ mezi Východem a Západem. Stalin odmítl poválečnou podporu Západu, především Spojených států, jejichž Marshallúv plán byl pomocí svobodného světa zemím, těžce postiženým nacistickým obsazením. Pokrytecky „zapomněl“ na to, kdo mu v rozhodujících chvílích udržení vlastní existence pomáhal a soustředil se jen na organizování sovětské poválečné expanze.

Následující skutečnosti jsou všeobecně známé. Zaráží mne, jak se dnes staví určité osoby našeho veřejného života k podpoře neosovětizovaného Ruska proti napadené Ukrajině, jež se snaží o samostatné postavení na mezinárodní scéně.

Dnes žijeme v demokratické společnosti a každý má právo projevovat svoje názory, pokud tím neohrožuje svobodu jiných. Je ale přece jen na pováženou, pokud se objevují hlasy, vyzdvihující nekriticky ruské chování na Ukrajině a naopak přisuzující Ukrajincům, podporovaným Západem, vše záporné a ruskou společnost ohrožující.

Lidé vystupující s těmito názory jsou přitom společensky kvalifikovaní a do velké míry uznávaní odborníci orientující se dobře v politických otázkách. Pominu oba naše poslední prezidenty, předcházejícího i současného. Ti oba jsou svým vřelým postojem k Putinovu režimu jak u nás, tak ve světě, známi. Z čeho jejich postupný odklon od evropského partnerství a příchylnost k nové ruské autokracii i její nekritická tolerance, jimi deklarovaná, pochází, se dá jen domýšlet. V každém případě Václav Klaus je vyloženě protievropsky naladěný už dlouhodobě a Miloš Zeman se k evropským aktivitám staví čím dál nevyzpytatelněji, oč sílí jeho uznání ruského diktátora.

Jsou ale další. Nedávno jsme četl článek Václava Žáka, šéfredaktora dvouměsíčníku Listy. Západní demokracie v něm byly líčeny takřka jako spojenci Hitlera, zatímco bývalý Sovětský svaz jako oběť západního partnerství s nacisty. To, že Stalinův režim obsadil východní část Polska, bylo v článku vysvětleno jako nutnost vstoupit do přímého kontaktu s Německem jako nepřítelem. O hromadné vraždě 4 000 polských důstojníků v Katyňském lese ani zmínka.

V současné české vládě je snad největším obhájcem vztahů s Ruskem ministr průmyslu Mládek. Staví se proti evropským sankcím, nejraději by je nerespektoval a dostavbu Temelínské elektrárny by svěřil ruským společnostem.

Lidí, kteří jsou stále ochotni „hrát si s ohněm“, bude asi dost. Nepočítám členy Komunistické strany Čech a Moravy, ti to mají přímo v programu, ale sympatizanty, kteří si myslí, že Rusko se stalo opuštěním komunistické doktríny zemí svobodného trhu. Jakoby předpokladem jakékoliv svobody nebyly důsledně demokratické poměry. Aby na to tito lidé nepřišli, až už bude pozdě.

Jan Hlavatý
 
foto kalendář krásná a levná fotokniha