Výtvarné portfolio na stránce
www.galerie-hlavaty.cz
Hlavatý Jan MgA.
společnost - umění - politika

SMUTNÁ PŘIPOMÍNKA

Léto 2005

Dne osmého srpna roku 1945 se otevřela nová etapa lidského věku. Od tohoto času se pro nás odvíjí historie světa atomové doby. Na japonské město Hirošima, město militaristicky fanatického režimu, určujícího pomocí nezměrné krutosti osud značné části asijského kontinentu, dopadla se zničující přesností atomová bomba, likvidující v jednom okamžiku celé město a kolem 150 000 lidí v něm.

Japonci, nebo jejich řekněme sebestředná část, každoročně vzpomínají za znění zvonů utrpení a nešťastného konce životů mnoha spoluobčanů, kteří přišli o život, aniž se na hrozném příkoří, jehož se dopouštěla jejich armáda, kam vkročila, jakkoliv podíleli.

V tomto okamžiku musíme charakterizovat, co je znakem agrese, útočící nevyprovokovaně na druhého a usilující o jeho zničení, nebo alespoň bezpodmínečné podmanění. Nakolik je obětí válečných akcí civilní obyvatelstvo a na koho padá zodpovědnost za jakékoliv užití násilí ?

Co je vlastně prvotním činem, od kterého se může odvíjet spirála násilí ? Jistě je to přímé namíření jedné pušky na jednoho člověka, jehož neznám, ale jehož mám povinnost považovat za svého nepřítele, ačkoliv proti němu osobně nic nemám.

Právě tato schopnost vidět válku v základním důsledku a přijmout svoji zodpovědnost nad přijetím její oprávněnosti, zdá se mi, mezi organizátory smutečních manifestací chybí.

Japonsko bylo v pohledu svých asijských sousedů vždy v minulosti považováno za militaristický, k agresi připravený stát. Jeho, ničím nevyprovokovaný, útok na Čínu začal leteckým útokem na čínské přístavní město Šang haj v roce 1932. Při tomto útoku zemřel velký počet lidí, na dokumentárních záběrech je vidět, jakou hrůzu měli obyvatelé, zmateně utíkající před dosahem svržených pum a jaké to bylo pro ně strašné překvapení.

Z pohledu užitých válečných prostředků dominace nad soupeřem, jaký je rozdíl mezi svržením atomové bomby, jejímž účinkem přijde o život najednou 130 až 150 000 lidí a zvrhlostmi okupační japonské armády, jejíž akcí bylo pohřbení za živa dvou set tisíc lidí za jeden den při dobytí tehdejšího hlavního města Číny – Nan kingu ? Vzpomene si na to někdo z účastníků smutečních obřadů na památku obětí v Hirošimě ?

Jeden známý filmový titul zněl – „Kdo seje vítr…“. Řekl bych, že tato charakteristika je ta nejpřímější a nejvýstižnější. Zdá se ovšem, že část japonské společnosti se neztotožnila s osudem poražené země důsledkem jejího uzurpátorského jednání vůči všem zemím, jež měla v době své síly v dosahu, ale že se snaží stále svalovat vinu za válečné utrpení na jiné, než na své tehdejší reprezentanty. Je ostatně zajímavé, že ještě nedávný japonský ministerský předseda Koizumi každoročně navštěvoval svatyni, v níž jsou pohřbeni přímí účastníci válečných zvrhlostí.

V této souvislosti je nutné poukázat na dvojakou a v podstatě pokryteckou politiku vítězné mocnosti, když sice vysoce postavení váleční zločinci (pokud nespáchali sami hara-kiri, těch bylo na sedmdesát) byli popraveni, ale nejhlavnější zločinec, císař, „jasné slunce nade všemi“, byl, jako božský symbol existence japonského národa, ušetřen popravy, ačkoliv byl ten nejzodpovědnější. Naopak, bylo mu ponecháno nejvyšší místo v zemi.

Hirohito zahajoval ještě olympiádu v Tokiu roku 1964. Působil dojmem člověka dementního, ale před dvaceti lety musel být plně zodpovědný za své činy. V tomto kontextu nechat zahajovat Olympijské hry mezinárodního zločince prvního řádu je příkladem cynizmu, postihujícího bezpříkladně politickou scénu a vytvářejícího z právních důsledků odpovědnosti za vedení války šachovou hru výhod a nevýhod.

Pro leckoho v Japonsku může potom být připomínka akcí, jež ukončily válku, již vedl ztělesněný symbol jejich státnosti, nostalgickou evokací cítěné nespravedlnosti a sebelítosti, která egoisticky obviňuje druhé, když svoje vlastní zločiny nehodnotí a nevidí.

Jan Hlavatý
 
foto kalendář krásná a levná fotokniha