Výtvarné portfolio na stránce
www.galerie-hlavaty.cz
Hlavatý Jan MgA.
společnost - umění - politika

STAV CIVILIZACE A JEJÍ BUDOUCNOST

20. Července 2006

Když jsem byl na střední škole, chodil jsem na kurz francouzštiny ke starší paní, jež bydlela se svým manželem na Vinohradech pod Smetankou, blízko Riegrových sadů. Oba byli zaměstnáni na izraelském velvyslanectví a ta dáma mi říkala – „Musíš jet do Izraele, je to krásná země.“ Ukazovala mi různé prospekty a propagační materiály, které ukazovaly, jak skutečně krásná část světa to je. Říkala, že v Izraeli jsou letní brigády, třeba na sběr pomerančů, na které jsou zváni mladí lidé z celého světa, což jim nabízí vzájemné sblížení.

Lákalo mne to, ale nevěděl jsem, jak bych to provedl. Mojí babičce ještě v roce 1962, když žádala o možnost navštívit svoji dceru ve Francii, úřady odpověděly – „že to není v zájmu státu“. Babičce bylo v tom roce 77 let a říkali jsme si doma, jaký vlastně je zájem státu, když nedovolí matce v pokročilém věku, aby navštívila svoji dceru, žijící mimo republiku prakticky od roku 1937.

Od roku 1963 se začaly ledy lámat a i já jsem se dostal další rok za svými příbuznými do Paříže. Dozvěděl jsem se o představení, jež uváděla jedna izraelská folklórní skupina v Theatre Chatelet. Koupil jsem si laciný lístek na galerii, kde jsem seděl mezi samými skutečnými nadšenci, oblečenými třeba v pracovních overalech, ale zaujatými a živě reagujícími na jakoukoli akci, odehrávající se na jevišti, jež jim přinášela radost. Byl to pro mne tehdy hezký zážitek a dodnes na něj mám vzpomínky.

Za tři roky, v šedesátém sedmém, se rozhodli sousedé státu Izrael, že si to s ním definitivně vyřídí a sprovodí ho ze světa. Myslím, že je dost svědků tehdejších událostí. Izraelci, tísnění ze všech stran, se rozhodli k protiúderu a zajistili si bezpečnost obsazením území, která do po II. světové válce vytvořených hranic Izraele nepatřila. Následovalo přerušení diplomatických styků mezi všemi státy sovětského bloku, jež podporovaly arabský svět, a Izraelem. Izraelské velvyslanectví ve Voršilské ulici, kde často vlála izraelská vlajka vedle vlajky Vatikánu, který měl ambasádu ve vedlejším palácku, přestalo existovat. Ještě před příchodem pražského jara 68 byl během své návštěvy zavražděn americký obchodník Jordan, zastupující izraelské organizace.

Po letech vzájemné nenávisti se rozhýbala diplomatická iniciativa, zvlášť díky velkému humanistovi, dodnes, zdá se mi, dost nedoceněnému – americkému prezidentu Jimmy Carterovi. Dva dřívější nepřátelé, egyptský prezident Anvar Sadat a izraelský premiér Menachem Begin našli společnou řeč, stvrzenou i vzájemným objetím po jednání, prezidentem Carterem zprostředkovaném.

Je třeba jít po logice věcí. Zatímco by se přirozeně zdálo, že úspěch tohoto jednání může vést k dalším, podobně úspěšným schůzkám v budoucnu, Anvar Sadat vbrzku zaplatil za svoji odvahu jednat s „nepřítelem“ životem při atentátu, zorganizovaném islámskými fundamentalisty.

Především Západ přiměl později hlavního představitele Palestiny – Jásira Arafata, aby vstoupil do vyjednávání. Tehdy ovšem na sebe narazily dva naprosto rozdílné světy. Každý z vyjednavačů měl jistotu, že ústupky musí udělat druhá strana a možné kompromisy byly známkou slabosti.

Hlavní silou napětí mezi Izraelci a Palestinci, kteří jsou jen maličkou částí celoarabského světa, je etnická nenávist. Velké procento lidí na obou stranách je přesvědčeno, že etnicky odlišný soused je jeho nepřítel. Bohužel svět nezúčastněných místo toho, aby pomáhal situaci řešit, vyzývá strany konfliktu k jednání. Jakoby jednání mezi nepřáteli mohlo něco vyřešit. Ironií bylo odevzdání Nobelovy ceny míru dvěma vyjednavačům, již jmenovanému Jásiru Arafatovi a Jicchaku Rabinovi. Izraelský ministerský předseda Rabin byl zavražděn ortodoxním mladým fanatikem a palestinský předák Arafat pozdější činností svoje mírové vyznamenání naprosto degradoval.

Vzpomněl jsem si teď na paní profesorku francouzštiny, která stála kdysi o to, abych se podíval do Izraele. Jedna moje žačka, odtamtud pocházející, mi nedávno řekla – „Je to krásná země, ale lidé tam žijí tak, aby přežili“. Když jsem se zeptal, jak třeba snášejí atentáty v autobusech a ustavičné ohrožení, odpověděla mi, že v autobusech už nikdo nejezdí, všichni se dopravují svými auty nebo chodí pěšky, aby se vyhnuli nebezpečí.

Jaká může být budoucnost takového sousedství, kde národnosti jsou prolnuté a příležitosti pro terorismus víc než otevřené ? Na obou stranách je mnoho možných výčitek svědomí do minulosti, přehlížení, pohrdání, vysmívání se druhému – ale jaká je cesta k nápravě, když tato minulost je ustavičně transponovaná do současnosti ? Jak si kdo zátěž z minulosti připouští ?

Předposlední premiér Izraele Ariel Šaron byl znám svým nepřátelským postojem vůči Palestincům a provokace vůči nim uplatňoval jako jednu stránku své politiky. Naopak na sklonku svého politického působení se rozhodl přes protesty části kabinetu ke vstřícnému kroku, když nechal armádou vyklidit izraelské osady – dědictví dřívějších rozhodnutí – na většinově palestinském území v pásmu Gazy. Dělo se tak v emocionálně vypjaté atmosféře srdceryvných scén vyháněného obyvatelstva, jež si na usazení zvyklo a odmítalo se přizpůsobit novým podmínkám. S takovými reakcemi by měl počítat každý, kdo se rozhodne obětovat lidské osudy politickému zájmu.

Na druhé straně je pro Izrael varovné, že každé uvolnění z jeho strany probouzí větší aktivitu islámských extrémistů a jakýkoliv náznak dobré vůle má odezvu ve stupňování nátlaku arabského fundamentalismu. Nový íránský prezident Ahmadínežád v jednom ze svých prvních projevů po inauguraci prohlásil, že Adolf Hitler prováděl vůči Židům správnou politiku a že holocaust byl dobrým řešením pro židovské obyvatelstvo. Zároveň vyzval k nové snaze o vyhlazení tohoto národa ze světa. Írán leží od Izraele oddělen dvěma státy – Sýrií a Irákem. Není přímým sousedem, Izraelem není nijak ohrožen, ale vůbec mu to nebrání v tom, aby mu vyhrožoval. Proti existenci státu Izrael se formuje široká arabská aliance, která se sjednocuje na útočné bázi.

Situace zůstává od války roku 1967 čtyřicet let prakticky stejná. To je pro budoucnost celé oblasti velmi varovné. Válce tehdy předcházelo vyklizení demilitarizovaného pásma mezi Jordánskem a Izraelem jednotkami OSN, protože Spojené národy nabyly dojmu, že již pominulo na společných hranicích nebezpečí vzniku konfliktu. Palestinci byli tehdy mezi sousedními stranami vedlejší. Byla to chyba jejich tehdejšího vedení, jež mělo nárokovat své historické území – západní břeh řeky Jordán až po hranice s Izraelem - na Jordánsku.

Důkaz o tom, že momentální stav je naprosto neudržitelný a jen oddaluje globální výbuch, je chování světových velmocí. Každá, Spojené státy, Rusko, Velká Británie i Francie se chovají tak, jak to vyhovuje jejich strategickým zájmům. Připomíná to, co známe z historie jako „appeasement“ vůči nacionálnímu socialismu Německa třicátých let. Pouze samé výzvy k jednáním, přestože každý ví, že to k ničemu nepovede a především, vůbec to neprospěje těm, kteří dlouhodobým konfliktem nejvíc trpí.

Ačkoliv je to tíživá prognóza pro všechny zúčastněné, tím myslím Izrael, Libanon, Sýrii, Jordánsko, Palestinu a Egypt – jsou to přímí sousedé, jiné do toho nepočítám, musí se vyjít při snaze o účinné zajištění trvalého míru z naprosté dekonstrukce současného stavu a k návratu před válku z roku 1967. Jsem přesvědčen, že trvalé řešení obsahuje dvě fáze. První fáze se týká pouze dané oblasti blízkého východu. Druhá fáze musí mít globální rozměr a musí obsahovat předpoklad celkové změny strategických pozic. Je to v zájmu zachování světové civilizace.

V první fázi je nutné, aby se stát Izrael vrátil do hranic z roku 1967 před válečným konfliktem. Má jednoznačně právo na svoji existenci a toto právo musí být zaručeno tak, aby občanstvo se mohlo cítit v naprostém bezpečí. Město Jeruzalém bude rozdělené mezi Izrael a Palestinu. Hranice státu Izrael by měly mít vysokou, asi sedmimetrovou ochrannou zeď, která bude oddělovat židovské obyvatelstvo od arabské populace ve státě Palestina (toto bylo už započato Arielem Šaronem, který ovšem nerespektoval přirozené hranice). Izrael se vzdá pásma Gazy, jež je dnes zdrojem současného konfliktu a na severu území Galileje. Tyto oblasti budou součástí konstituovaného palestinského státu. Na vrcholu zdi musí být účinné elektronické bezpečnostní zařízení, jímž by bylo zajištěno včasné varování před teroristickými průniky. Stejně tak bude zdí rozdělen Jeruzalém, protože se o jeho částech vedou spory mezi Izraelity a Palestinci. Vím, že to působí hrůzně, zvlášť po tom, co známe z takovýmto způsobem rozděleného Berlína, ale situace je odlišná. Tehdy na hranici, jež zamezovala svobodnému styku obyvatel města, vraždili východoněmečtí vojáci, dnes vraždí fundamentalističtí teroristé v prostoru, který je přes bezpečnostní kontroly dost volně přístupný. A vždy je obětí nevinné obyvatelstvo. Proto stojí za to, bránit i jediný lidský život tímto způsobem. Oponenti mohou samozřejmě namítat, že izraelský stát bude přístupný pro teroristickou infiltraci z moře. Armáda se ovšem může prostřednictvím námořních hlídek soustředit právě na obranu pobřeží namísto rozmístění jednotek na pozemních hranicích.

Palestinský stát bude mít možnost rekonstruovat svoji zemi a dokázat, že je schopen konkurovat Izraeli mírovým způsobem. Bylo by namístě, aby mu pomohly spřátelené státy arabského světa, protože jsou dost bohaté na to, aby to pro svého spřízněnce mohly udělat. Bude to určitě užitečnější, než dodávat stále nové zbraně, jejichž použití je jistě mimo jakoukoli diskusi v pojetí civilizované společnosti. Podpora zvlášť bohatých zemí, jako Saudské Arábie, Íránu, Kuvajtu, Spojených arabských emirátů i Libye pomůže dostat většinu palestinského obyvatelstva z chudoby, která je živnou půdou terorizmu. Arabští zaměstnanci pracující v Izraeli se vrátí pracovat jako řidiči, pekaři, zedníci, kavárníci na palestinská území, zatímco izraelští občané budou ve své zemi tato místa sami zastávat.

Jakkoli se zdá z pohledu středoevropana, i celoevropskou sounáležitostí zvyklého na multikulturní rozměr, toto řešení extrémní, je to pravděpodobně jediná možnost, jak od nového začátku hledat izraelsko – palestinské porozumění. Tak, jak si budou v budoucnu Izrael a Palestina mírově konkurovat, budou vzbuzovat vzájemnou zvědavost. Mohou v tom pomoci různé školské a vzdělávací programy, přibližující sousedství dřívějších nesmiřitelných nepřátel. Ty mohou být financovány z nejprestižnějších nadačních světových pramenů. Evropská unie by jistě byla jedním z nejaktivnějších podporovatelů. Pak bude možné uvažovat o zboření obranné zdi, protože už nebude těch, kteří v zájmu „vyššího ideálu“ usilují o životy nevinných lidí.

Fáze globálního rozměru pak souvisí úzce se záchranou lidské civilizace. Je k tomu nutné naprosto přehodnotit vztah k hodnotě energetických zdrojů, majících rozhodující vliv na mocenské postavení jejich držitelů. Dominantní vlastnictví těchto zdrojů může být prostředkem nadřazenosti, nebo vydírání politického protivníka.

Svět je od konce 19. století, kdy nafta a benzin nahradily parní pohon, právě na těchto zdrojích závislý. Velmi důležitým vlastníkem těžebních polí nafty jsou státy, ve většině totalitního politického směru, které se snaží, ať skrytou, nebo otevřenou formou, demonstrovat své důležité postavení právě díky této strategické surovině. Je to vlastně vržená rukavice demokratickému světu a zároveň velmi vážné varování. Na jedné pětině světa, od západního Maroka až po Indonésii na východě, na jihu přes Čad, Súdán, Somálsko až po hranice Indie hrozí zneužití islámské víry pro politicko – mocenské účely. Stačí, když se ustanoví za vědomí a podpory stejně orientovaných zemí do čela takového seskupení jeden zlotřilý fanatik a svět může být snadno vtažen do těžkého válečného konfliktu.

Proto je nanejvýš důležité, aby zodpovědné mezinárodní společenství hledalo alternativní zdroj energie, který by znemožnil užívat ropu jako možný prostředek mocenského nátlaku. Například v největší zemi Jižní Ameriky, Brazílii, jež má přes 60 milionů obyvatel, je z asi 70 % užíván pro pohon automobilů alkoholový extrakt. Hovoří se o možnostech zavádět tekutý vodík jako náhradu benzinu a nafty.

Bohužel svět dnes nemá politika formátu Franklina D. Roosevelta, jednoznačně rozhodnutého působit na průmyslové společnosti, aby změnily svoji výrobní a obchodní strategii v zájmu udržení stability a jistoty vyspělé civilizace. V současné době je vnitřně nejednotný demokratický svět ustavičně podkopáván teroristickou infiltrací, jež může být financována právě díky bohatství, plynoucího ze zdánlivě nevinného obchodu s ropou. Kde by se jinak vzaly tak obrovské prostředky na organizování množství atentátů všude po světě a nákup stále dokonalejších zbraní ?

Civilizace je dnes na pokraji udržitelnosti své existence. Jestli se nevzpamatuje a nenajde jiný hlavní zdroj energie, než je ten současný, v různých formách postupně, například ekologickými katastrofami, vlivem exhalací ničících přírodu a život v ní, bude navíc vtažena do světového válečného střetnutí, které může být pro lidstvo osudné.

Jan Hlavatý
 
foto kalendář krásná a levná fotokniha