Výtvarné portfolio na stránce
www.galerie-hlavaty.cz
Hlavatý Jan MgA.
společnost - umění - politika

Z JINÉHO SOUDKU

Červen 2013

V prvních letních dnech tohoto roku jsem pobýval týden v západním Rakousku, v kraji Vorarlberg. Byl jsem v malé alpské vesničce, mezi strmými horskými vrcholy protkávanými prudkými vodopády a horskými bystřinami. Je to území v těsné blízkosti švýcarských, německých a lichtenštejnských hranic, přičemž skutečnými hranicemi s pohraničními stanicemi a celníky jsou už jen ve Švýcarsku a Lichtenštejnsku. Člověk si tam uvědomoval, jak je výhodné být členy měnové unie a jak nevýhodné je měnit eurobankovky za švýcarskou měnu (která platí i na lichtenštejnském území). V těchto dvou státech, které nepatří (stejně jako my) k měnové eurozóně, navíc nejsou ani členskými zeměmi Evropské unie, jsou ovšem obchodníci tak slušní, že když platíte eury, žádají vás o drobnější peníze, protože vám nevrací eura, ale svoji měnu.

Na Lichtenštejnském knížectví nic zvláštního, kromě hradu na kraji hlavního města Vaduz a vstupní věže při vjezdu do města, není. Jen samé kancelářské a administrativní budovy. Hans Adam z Liechtensteina si hradní prostor chrání a o nějakém vstupu veřejnosti na prohlídky není řeči. Zajímavé je ale pozorovat, kolik se tam pohybuje superautomobilů s černými, zvenčí neprůhlednými skly a samými domácími značkami. Připadalo mi to, jako by se tam odbýval sjezd nějaké tajné společnosti, která si sama sebe střeží.

Švýcarsko je naproti tomu příjemná země, města takřka lázeňského charakteru, s parkovými prostorami podél Bodamského jezera a starými honosnými domy. Venkov je podobný českému, malé farmy, pasoucí se kravky, obilná pole - říkal jsem si, kolik ztraceného času u nás uběhlo a kolik nepotrestaných lotrů si „namastilo kapsy“ na úkor slušných lidí, aby se po více než dvaceti letech od protikomunistické revoluce nemohlo Česko takové zemi rovnat. Bohužel vzhledem k tomu, že Švýcarsko, stejně jako my, platí svojí měnou a ne společnou, celoevropskou, rozpakoval jsem se vydávat peníze tam, oproti například Německu. Stejný problém mají, myslím, lidé cestující Evropou, protože je pro ně, například z Rakouska, mnohem jednodušší navštívit Slovensko, než se podívat k nám a riskovat případné okradení ve směnárnách. Jsme zemí evropského středu v níž by se aktivity založené na společné měně mohly bez jakýchkoli přehrad rozvíjet. Anachronizmem ustavičných přepočtů trpí všichni naši podnikatelé, kteří, a je jich jistě většina, mají obchodní kontakty se spojenou Evropou v eurozóně.

Dostávám se ještě k porovnání cenových relací. Opět to bude důkazem, jak je nesmyslné stále trvat na vlastní měně, když cenová hladina v eurozóně je prakticky srovnatelná s naší domácí v českých korunách. Benzin je v Rakousku u některých pump o něco levnější, u jiných o něco dražší, než u nás. V Německu je dražší v průměru o čtyři koruny na litr. Lahev italského vína Chianti je v Rakousku v ceně kolem devadesáti korun, u nás stejné za 150,- Kč. Masové výrobky a šunka jsou o 20 % v Rakousku cenově vyšší, ovoce a zelenina o stejná procenta levnější než u nás.

Problém našeho státu je v jiné rovině odměňování za práci. Rakušané i Němci vydělávají dva a půl až třikrát více, než zaměstnanec v obdobným povoláních u nás. Proto se Česká republika zdráhá přijmout euro jako platidlo, protože by bylo nutné podstatně zvýšit platovou hladinu. Tato překážka jde na vrub všem „protagonistům“ naší dnešní situace typu Koženého, Mrázka, Krejčíře, Koláčka, Grosse, Dalíka, Janouška, Rittiga a dalších a dalších, jimž stát napomáhal a kteří ho v podstatě ovládají. Ti „sáli“ veřejné prostředky, jež mohly sloužit postupné kultivaci a stavu životních podmínek obyvatelstva naší země a mohly z našeho státu vytvořit vyspělou kulturní společnost. Tím plnohodnotného člena Evropské unie.

Jan Hlavatý
 
foto kalendář krásná a levná fotokniha