Výtvarné portfolio na stránce
www.galerie-hlavaty.cz
Hlavatý Jan MgA.
společnost - umění - politika

Zlatá slova

Říjen 2014

Vzpomínám na filmový záznam vystoupení prezidenta republiky Tomáše Garrigue Masaryka z dvacátých let minulého století, kdy řekl (doslovná citace nebude možná úplně přesná) : „Nám by bylo potřeba budoucích padesáti let klidného vývoje, abychom se mohli stát členy vyspělé světové společnosti“.

Slova zkušeného člověka, který se celý život věnoval kromě své odborné profese politickému působení, by měla být vysekána do mramoru a vyložena zlatým písmem jako epitaf na náhrobek tohoto zakladatele Československé republiky. Znějí dnes po takřka devadesáti letech od vyřčení svým autorem možná aktuálněji, než v době, kdy je prezident Masaryk vyslovil.

V době před koncem dvacátých let 20. století se jednalo o nutnosti změnit společenský řád byť jakkoliv parlamentarizované diktatury staré monarchie, jejímiž byly naše historické země součástí, na řád moderního demokratického státu. Problém je, že zažité zvyky, naučené za minulého státního zřízení, přežívají a jsou přenášeny do změněných podmínek současného života. Přeneseno do nynějších podmínek, prezident Havel je krátce po listopadové revoluci roku 1989 nazýval „starými pořádky“. Tyto řečeno staré pořádky, pokud se najde dost na minulost vázaných lidí, především na zodpovědných místech, mohou určovat, jak nový řád s rysy konzervované správy z minulého režimu bude podobný už překonanému a jak pod demokratickou fasádou budou přežívat charakteristické znaky minulosti.

Každý režim si vytváří strukturu hierarchie hodnot a ty jsou pak většinovou společností přejímány a respektovány a jimi, ne deklarovanými, ale skutečnými, se běh společenských vztahů řídí. To trvá až do doby, kdy se společenský pohyb začne naprosto rozcházet s deklarovanými hodnotami, které pro společenské směřování naprosto ztrácejí cenu. Ve slovech prezidenta Masaryka byla znát zkušenost filozofa a teoretika historie, kdy si uvědomoval, že návyky společnosti, zvyklé žít po staletí v rámci habsburské monarchie, není možné změnit dřív, než výměnou alespoň dvou generací. Určitou výhodou v časech I. republiky bylo, že dřívější Rakousko – Uherské císařství již bylo konstituční monarchií a tedy přechod státní správy do demokratických poměrů nebyl tak radikální změnou, jakou procházel komunistický stát za demokratické revoluce v roce 1989. Proto Václav Havel mluví o „milovnících starých pořádků“, čímž navazuje na odhad svého předchůdce, prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka, o nutnosti dvougeneračního vývoje, abychom se skutečně starých pořádků v myšlení lidí zbavili.

Po druhé světové válce byla Československá republika, snažící se zprvu navázat po pár letech nacistické nadvlády na předválečný odkaz T. G. Masaryka, vystavena sovětskému záboru svého území a zločinnosti Stalinova režimu. Československá společnost se rozdělila na dva názorově odlišné celky – na jedné straně na demokraty, reprezentované částí inteligence, studentstva a převážnou částí armády a na druhé straně komunisticky smýšlející prosovětské sympatizanty – část mládeže, hlavně z továren, dělníky velkých podniků a některé levicově orientované umělce. Mnozí, kteří v nástup nového „řádu“ z naivního idealizmu věřili, si vůbec neuměli představit, jakým násilnostem a hrůzám budou brzy vystaveni.

Aby sověty řízení komunisté předešli předpokládanému nezdaru v připravovaných jarních parlamentních volbách roku 1948, zosnovali státní převrat na konci února toho roku, který ukončil pokus o poválečné navázání na prvorepublikovou demokracii. Nastal komunistický teror, doprovázený justičními vraždami, násilnostmi vůči celým skupinám obyvatel, kněžím, řádům, demokraticky orientovanému obyvatelstvu ale i vlastním spolustraníkům.

Komunistický režim se postupně měnil, uhlazoval se a snažil se ve společnosti vzbudit dojem, že všechno násilí prvních let prosovětského záboru byly jen „přehmaty“. Nezdarem sovětského vlivu na českou a slovenskou populaci byl pokus o demokratizaci domácího politického směřování během jarních měsíců roku 1968. Tato snaha byla potlačena koncem srpna toho roku a od tohoto času se začal postupně vyvíjet tlak na československou společnost, aby uznala sovětskou agresi za jedinou možnost své, v budoucnu totalitně vedené, existence.

Období po nezdaru demokratizovat z komunistických pozic československé poměry bylo nazváno obdobím „normalizace“. Tato perioda znamenala podřízení se podmínkám správy totalitního státu. Pro dobu po roce 1969 se na Západě v intelektuálních kruzích vžil termín označení stavu ve znásilněném Československu jako „kulturní Biafra“ podle pojmenování národnostní skupiny afrického obyvatelstva, jež bylo vystaveno v tehdejší době genocidě na svém území.

Československý stát ve svém dalším vývoji byl vystaven nucenému ponížení naprosté většiny obyvatelstva, slídění osobního života, sledování nepohodlných osob a zasahování do soukromí sledovaných. Byl to čas totální nepřirozenosti a snahy ovládat budoucí vývoj (bez představy, kudy by se měl ubírat). Na snaze představovat se bez představy tento „vývoj“ skončil.

Bohužel, většinová společnost, konjunkturálně orientovaná, přistoupila během „normalizačních“ let, protože nevěřila, že se komunistický systém nakonec zhroutí, na kompromis. Projevily se tendence přizpůsobení se, nekladení odporu a souznění s určenými podmínkami. Přineslo to do společnosti stav naprostého zhroucení morálky a pokroucení „páteří“, jak to ostatně predikoval pro protektorátní budoucnost za německé nadvlády v roce 1941 nastupující protektor Heydrich.

Bohužel, stav morální devastace společnosti v naší zemi po dvacetiletém období „normalizace“ trvá dodnes. Ačkoliv si lidé postupně zvykají na to, že volená politická garnitura není žádnou nadřazeneckou „papalášskou“ elitou, jejíž moc přinášelo do republiky sovětské panství, podvědomý pocit občanstva, že rozhodující moc, ačkoliv o ní rozhoduje samo ve svobodných volbách, je mimo něj, trvá stále.

Tímto se vracím ke slovům prezidenta Masaryka, k nimž se hlásil i jeho následovník, prezident Havel, že je nám třeba alespoň dvou generací věkové výměny, aby se společnost naší země vymanila ze zadřeně totalitního vnímání skutečnosti a uvědomila si, že v demokratických poměrech má věci ve svých rukou. Pokud tato skutečná změna v obecném myšlení nastane, bude to ve prospěch našich společných věcí ale i ve prospěch celoevropského společenství, jehož jsme samozřejmou součástí.

Jan Hlavatý
 
foto kalendář krásná a levná fotokniha