Výtvarné portfolio na stránce
www.galerie-hlavaty.cz
Hlavatý Jan MgA.
společnost - umění - politika

JAK PROLOMIT PROSTOR

Prosinec 2009

Od poloviny září do poloviny října letošního roku proběhla v Národní technické knihovně výstava Prolomit prostor. Národní technická knihovna v pražských Dejvicích, postavená mezi samými fakultními budovami Českého vysokého učení technického, je vynikajícím architektonickým počinem, i když zdaleka ne tak nápaditým, jako návrh Státní knihovny České republiky architekta Jana Kaplického. Když člověk k budově Národní technické knihovny přichází, je uchvácen třpytivě svislým řádkováním oválu obvodového pláště a připadá si jakoby vtahován do prostoru kouzelného světa.

Jakmile se vejde do interiéru Národní technické knihovny, člověk se paradoxně ocitne v naprosto odlidštěném prostředí takřka absolutní prázdnoty. Orientační značení je nedostatečné, což zvyšuje dojem pustého, nevyužitého interiéru. Této prázdnotě by určitě velmi pomohly zelené rostliny a nízké stromky, jimiž by mohla být rozlehlá plocha přízemí příjemně rozčleněna. Připomínám si tím v tomto ohledu příznivě působící budovu Bussines centra v Kateřinské ulici, kterou projektoval ateliér A systém architekta Jana Kasla. Stavba má velmi zdařile působící prosklenou fasádu ledvinovitého tvaru. Při pohledu z exteriéru ve večerních hodinách má jemné osvětlení dobře viditelného mobiliáře a zelených rostlin, což tvoří v siluetách výtvarně působící celek.

V galerii NTK se uskutečnila výstava Prolomit prostor, na níž byly vystaveny dokumenty a fragmenty, připomínající výjimečné divadelní inscenace poslední doby, jichž si odborná veřejnost všimla a jež měly výborný kritický ohlas. Jak ale vystavovat divadlo, jež žije výlučně v kontaktu s divákem a jehož výstavní podoba proti scénickému životu bude vždycky působit staticky a nevýrazně ?

Kdysi, když byla právě v divadelním světě diskutována otázka, jak organizovat novou podobu scénografické prezentace při Pražských Quadriennale, jeden můj kolega přišel s myšlenkou, že by bylo dobře instalovat videoprojekce, na nichž by byl průběh inscenací a jejich scénografická podoba zaznamenána v průběhu děje.

Myšlenka je to jistě dobrá, ovšem v dnešní době, kdy málokdo má tolik času, aby prohlídkou výstavy trávil víc než hodinu, vůbec nelze počítat s tím, že by posuzoval výtvarnou stránku jen podle průběhu videa.

Výstava Prolomit prostor byla umístěna v přízemí a zvýšeném patře knihovní galerie a podle mého pocitu nemůže příležitostnému návštěvníkovi, který neviděl představení, o inscenacích vůbec nic říct. Dokumenty jsou neurčitě seskupené, tu pár fotografií, tam pár přípravných skic, onde pár kašírovaných panáků, kteří mohou na scéně v jevištním osvětlení působit poeticky a výtvarně, z odstupu půl metru vypadají ovšem tristně. Dále tam byly vystavovány fragmenty výpravných prvků - úlomky scénické architektury a plexisklovými koridory protékající voda na elektroimpuls.

Snaha byla jistě upřímná, předvést nejlépe odborně hodnocené inscenace, aspirující na výroční ceny divadelní obce, výsledek ale neodpovídá tomu, čeho jistě chtěli pořadatelé výstavy dosáhnout. Vystavovat scénografii je obecný problém. Podoba scény žije s dramatem, je součástí představení, dramatického tvaru, v jeho autentickém výrazu. Oddělení jedné složky inscenačního provedení nutně celek fragmentizuje.

Mezi výtvarníky, aniž by se k tomu leckdy hlásili, je v pracovních postupech znát scénická inspirace v čím dál větší míře. Od happeningů přes performance, instalace, až k dnešním častým manifestacím, je vidět snaha dosáhnout účinu společně sdíleným zážitkem. Scénografie se tedy dostala přirozenou cestou do povědomí výtvarníků jiných oborů. Hodně autorů pracuje s prostředky, v jejich oborech často nezvyklými, kdy se snaží aktivizovat veřejnost a na svůj výtvarný projev účinně upozornit. Zasahují tak do pro ně nepříliš známých sfér a zrovna tak jako u videa, při němž se velmi snadno identifikují amatérské postupy, performance kolikrát zůstává u akce pro akci, protože chybí dramatický podtext.

Jak tedy vystavovat scénografii, jež žije scénickým životem v čase představení ? Myslím, že podobně jako se vystavují knižní ilustrace. Ty také nemohou na výstavě žít s celým svým textem, který doprovázejí. Správné je ovšem v případě scénických návrhů vystavit vždy kompletní soubor dokumentů, vypovídajících o výtvarném vkladu autora. To znamená, vystavit scénické návrhy s fotodokumentací i maketami, pokud jsou, za spolupráce režiséra. To je dostatečný doklad o nápadech a přesvědčivosti inscenátorů. Videozáběry navíc mohou dát určitější prostorovou představu, přímý zážitek vytvořeného díla ale nahradit nemohou.

Jan Hlavatý
 
foto kalendář krásná a levná fotokniha