Výtvarné portfolio na stránce
www.galerie-hlavaty.cz
Hlavatý Jan MgA.
společnost - umění - politika

Poločas rozpadu – Salon české scénografie 2013 / 2014

Duben 2014

Když jsem se rozhodoval psát o uspořádání letošního (a loňského) scénografického salonu, chtěl jsem svůj text orientovat výrazně kriticky. Bylo to dáno tím, jaký měla aktuální scénografická přehlídka obsah. Scénických návrhů tam příliš mnoho nebylo, expozici doplňovalo hodně volných maleb a fotografií. Scénické návrhy včetně kostýmních byly od zkušených výtvarníků, bratrů Cabanů, Marty Rozskopfové, Simony Rybákové, Jany Prekové, Petera Smetáčka, Petra Matáska a dalších. Kostýmní návrhy byly zastoupeny hlavně realizacemi, což je lákavé pro laickou veřejnost, která se může zblízka podívat, jakým způsobem je scénický kostým vytvořen. Na to se soustředila samostatná výstavní sekce v rámci posledního Pražského Quadriennale roku 2011. Nejmladší generace, která nemá v divadlech moc příležitostí, se soustředila tentokrát spíše na přidružené discipliny jako malované obrazy nevalné kvality a velkoformátové fotografie.

Poslední Salon byl určen na dvě místa v republice – do divadelního střediska atria Divadla Reduta v Brně (na podzim roku 2013) a následně do pražského Českého centra v Rytířské ulici (na jaře 2014). Každá z těchto prostor má ovšem jiné prostorové parametry a tomu podléhá i řešení expozice.

V rámci Salonu bylo uspořádané sympozium, nazvané Poločas rozpadu. Název působí trochu strašidelně, ale jak z debat účastníků vyplynulo, je hodně na místě. Byl jsem rád, že jsem na diskusní fórum přišel a to mne také odvrátilo od původně zamýšlené ostřejší kritiky, protože jsem si uvědomil, jakými těžkostmi procházejí mladí lidé ve snaze předvést a uskutečnit své výtvarné představy. Diskusí po přednáškách se zúčastnili výtvarníci hlavně nejmladších ročníků, kteří mají krátce po studiu, ale zastoupena byla i střední a starší generace. Podstatné bylo, že se všichni diskutující shodli na komplikovanosti možností práce scénografa, snažícího se uplatnit výtvarné nápady za obecného stavu nepříznivých finančních podmínek. Jak jsem si všiml, nejmladší adepti oboru scénografie mají většinou problém jasně vyjádřit myšlenku, jak by se měl v budoucnu scénografický obor profilovat a že nemají úplně jasno v tom, co je jeho podstatou a čím výtvarné umění ovlivňuje. Je to zřejmě dané tím, že se v důsledku běžných denních existenčních starostí nemohou plně soustředit na svůj obor a ani nemají leckdy možnost získat v něm užitečné zkušenosti. Příjemně na mne v tomto ohledu působil příspěvek Kristýny Täubelové, absolventky Katedry alternativního divadla na pražské DAMU, která jasně předestřela svou představu spojení různých výrazově dramatických disciplin v síle působení na divákův vjem. Tím spíše, že šlo v případě jí demonstrované ukázky o představení, určené hlavně dětským divákům.

Bohužel myslím, že mladým adeptům scénického výtvarnictví chybí při výuce takové osobnosti, jejichž vůdčí postavou byl profesor František Tröster, zakladatel výuky scénografického oboru na pražské DAMU a jeho kolegové, historik architektoniky Václav Mencl a malíř Oldřich Smutný.

Příprava Salonu byla pečlivě vedena paní Martinou Černou z Divadelního ústavu.

Uvažovaným účastníkům byl odeslán k vyplnění dotazník, obsahující veškeré otázky, vztahující se k přípravě expozice a přihláška se zdála být vyřešena. Během následujících příprav došlo ale k organizačním změnám a nakonec byly změněny i přihlašovací podmínky. Tím došlo k tomu, že se určitý počet přihlášených omezil a místo asi pětasedmdesáti scénografů, účastných na Salonu české scénografie v Lobkovickém paláci na Hradčanech roku 2005, se stav účastníků zúžil na číslo přes dvacet lidí.

V každém případě, sympozium doprovázející uspořádání Salonu české scénografie 2013 / 3014 bylo velmi užitečné tím, že si mezi sebou divadelníci se scénografy mohli říct o problémech a možných cestách, jak postupnému rozpadu bránit a pomáhat měnit stav podmínek, v nichž se vyjevuje obsah kultury v naší zemi.

Jan Hlavatý
 
foto kalendář krásná a levná fotokniha