Výtvarné portfolio na stránce
www.galerie-hlavaty.cz
Hlavatý Jan MgA.
společnost - umění - politika

VÝKLAD K DIPLOMOVÉ PRÁCI LENKY SÝKOROVÉ, POSLUCHAČKY KATEDRY DĚJIN UMĚNÍ NA FILOZOFICKÉ FAKULTĚ UNIVERZITY KARLOVY.

Říjen 2008

Posluchačka Lenka Sýkorová si zvolila jako téma své diplomové práce Český divadelní plakát v období normalizace let 1968 – 1989.

K tomu, aby bylo možné přistoupit k hodnocení a významu zvoleného tématu, je nutné přiblížit si, jaký společensko-historický dosah má dramatické umění a jeho prezentace na kulturu, vzdělanost a myšlení českého národa.

Vždy, když byl náš národ v krizi, svoji vzpruhu a sílu nacházel v divadelním projevu, který mu často přibližoval literárně výrazovými prostředky v analogiích reálných situací, jak by jeho existence měla být vnímána.

Tento pocit duchovní posily prostupoval naší populací dlouhodobě, již od časů Josefa Kajetána Tyla, který jezdil se svojí společností po Čechách a šířil povědomí o myšlenkách, zprostředkovávaných jevištěm.

Proto je určitě namístě, že si Lenka Sýkorová vzala téma právě divadelního plakátu v období tak zvané normalizace za objekt teoretického zpracování a rozhodla se tuto periodu pohledem významového výkladu grafické zkratky pojednat. Plakát měl vždycky svoji důležitost, jako sdělení veřejnosti. Upoutávka k určitému dění a souběžně jeho výrazová úroveň sdělovala, čemu by mělo obyvatelstvo věnovat pozornost. K zakázkám prezentační důležitosti byli zváni umělci nejvyšších kvalit. Jsou známy divadelní plakáty Alfonse Muchy pro vystoupení herečky Sarah Bernhardt nebo plakáty pro kabaret Moulin rouge malíře Henri de Toulouse-Lautreca.

Období tak zvané normalizace předcházela doba postupného uvolňování a jakoby tání rigidně komunisticky pracujících institucí, jejichž ideologická síla byla čím dál víc rozmělňována jednak zdaleka ne už tak dogmaticky přesvědčenými komunisty, kteří buď sami od sebe, nebo pod dojmem odhalovaných nezákonností a ničemných praktik, po začátku šedesátých let zveřejňovaných, ztráceli víru v „neochvějnost“ komunistických myšlenek. Dále pak lidmi, kteří neměli komunistické přesvědčení nikdy, ale uvolňováním zaměstnaneckých podmínek se mohli postupně dostávat do významnějšího postavení, odkud institucionální rozhodování přece jen trochu ovlivňovali.

V této době mělo české drama zvlášť významné postavení. Naše první scéna, Národní divadlo, se zmítala v diskuzích, zda být muzeální „zlatou kapličkou“, nebo moderní scénou se vším, co může umělecky i repertoárově přinášet.

Nespokojený šéf činohry, režisér a herec Otomar Krejča, odešel a založil vlastní scénickou dílnu – Divadlo Za branou. Odvedl za sebou část souboru Národního divadla, hlavně mladé lidi. To byla věc naprosto nevídaná, ale odpovídala tehdejšímu pohybu ve společnosti.

Jiná divadla se předháněla v uvádění avantgardních her a dramat satiricko- kritických, hlavně od českých autorů. Divadlo E.F.Buriana uvedlo satiru Milana Uhdeho Král Vávra jako zesměšnění současných politických poměrů, Divadlo Na Vinohradech hru Ivana Klímy Zámek o životě našeho literárního výkvětu, trávícího veškerý svůj čas na „Parnasu“ dobříšského zámku. Další věc už Novotného režim „nezkousl“, Slečnu pro jeho excelenci soudruzi, od Jaroslava Dietla, zakázal po třech neveřejných reprízách. Této hře předcházela ještě dřívější inscenace od tohoto autora, Nehoda, o tom, jak komunisticky vedený podnik svede veškeré své chyby na jednoho bezpartijního zaměstnance, z něhož učiní oběť špatnosti svých nadřízených.

Je nespravedlivé k tomuto autorovi, že se v biografiích na tato jeho díla nevzpomíná a v souvislosti s ním se připomínají pouze „normalizační“ televizní seriály, i když tam leckdy jedna vyslovená věta v sedmi dílech byla mottem, které se mezi lidmi tradovalo jako myšlenka, co si dramatik asi doopravdy myslí.

Ještě na začátku sedmdesátých let byly po uvedení hry Williama Shakespeara Jindřich V. v Národním divadle na větu v textu : „To se pořád mluví o míru a přitom vesnice jsou plné vojska“ tak silné reakce publika, že inscenace byla brzy zakázána.

Tím se dostávám k tomu, co je, na velmi důkladně připravené práci Lenky Sýkorové, podstatné. Je to vystižení podstaty vztahu dramatu k jeho vnímateli, ponechání odhalovat jeho skrytý smysl divákem z hlediště. To se samozřejmě musí v maximálně zhuštěné podobě a grafické interpretaci projevovat v práci výtvarníků, kteří jsou vyzváni, aby připravovanou inscenaci doprovodili anoncí, upoutávkou.

Zmíním se několika slovy o pocitech výtvarníků, kteří vstupovali profesionálně do tak zvaně normalizační éry, aniž si uvědomovali, že jednou dostane toto období název, podobně jako impresionizmus nebo kubizmus.

Většinou jde o výtvarníky, kteří se školili u profesorů, patřících k umělecké avantgardě I.republiky a samozřejmě byli poznamenáni jejich vitalitou a profesní autoritou, protože šlo o osobnosti, z nichž vyzařovala činorodost a přirozená, osvědčená kvalita. To, že profesní dráha jejich žáků byla osobnostním vkladem svých profesorů poznamenána, je dokladem kulturní kontinuity výtvarného oboru jako celku.

Lenka Sýkorová popisuje práci těch nejlepších, kteří reprezentovali a někteří dosud reprezentují naši grafickou tvorbu na té nejvyšší úrovni. Její charakteristika odhaluje na jednotlivostech snahu autorů, vystihnout na daných úkolech to nejpodstatnější, co vyjadřuje obsah dramatických předloh, jež pojali ve výtvarném výrazu s maximální zodpovědností svého svědomí.

Jan Hlavatý
 
foto kalendář krásná a levná fotokniha