Se jménem herce Jana Třísky budu mít trvale spojenou vzpomínku na mladou dramatiku, avantgardu Národního divadla šedesátých let 20. století, kdy šéfem činohry byl režisér Otomar Krejča a pod jeho vedením se zdaleka nedalo říct, že by tato scéna byla „Zlatou kapličkou“ a nějakým divadelním muzeem, za což toto kamenné divadlo bylo vždy považováno.
Mladými herci v tomto souboru byli především Jan Tříska, Marie Tomášová, Luděk Munzar a Vladimír Brabec, všichni v polovině šedesátých let kolem třiceti, nebo trochu nad třiceti lety věku. Viděl jsem s nimi inscenace, které mi navždycky zůstanou v paměti jako skvěle připravená a provedená představení.
Vzpomínám na Krejčovu inscenaci Shakespearova dramatu Romeo a Julie, kterou jsem viděl ve svých osmnácti letech a k jejíž přípravě byl natočen filmový dokument o setkání přátel překladatele Josefa Topola, režiséra Otomara Krejči, Marie Tomášové a Jana Třísky na Topolově sázavské chatě. Dokument pokračuje dalším postupem scénického provedení na čtených zkouškách, debatami mezi režisérem a herci, například paní Scheinpflugovou, jednou z obsazených protagonistek, až ke konečnému tvaru, který byl předveden na jevišti při premiéře. Marii Tomášové a Janu Třískovi byly svěřeny titulní role.
Představení mělo vynikající scénografii architekta Josefa Svobody a doprovodnou hudbu mladého Petra Hapky. Právě Hapkova hudba byla účinným prvkem ve vystižení renesančního ducha dramatu v moderním provedení a lyrickém dojmu například v „balkónové scéně“.
Dalším kusem, který jsem na scéně Národního divadla viděl, bylo drama Andorra švýcarského dramatika Maxe Frische opět s Janem Třískou v hlavní roli. Zaujal mne vynikající Třískův výkon v režii Jaromíra Pleskota. Hra pojednává o honu na člověka, který se znelíbil většinovému názoru společnosti. Je o maloměšťácké přizpůsobivosti a rezonování dědictví nacistického sousedství v malé zemi, prožívající hrůzy války jakoby v ozvěně. Dalším dramatem, v němž mi Jan Tříska utkvěl, byla hra Jeppe z vršku. Jedná se o příběh primitivního sedláka, který je zneužitý dvojicí šlechtických lotříků, aby žil snem, že je nějakou noblesou. Ten se ve svém ošálení samozřejmě začne chovat jako „velmož“ se všemi negativními rysy. Do hlavní role byl obsazen Rudolf Hrušínský a postavy vykutálených vtipálků ztvárnili Jan Tříska a Vladimír Brabec.
V roce 1965 se režisér Otomar Krejča rozhodl odejít z nejhlavnější české scény a založit divadlo s vlastní dramaturgií. Pojmenoval ho názvem Divadlo za branou a z Národního divadla za ním odešla část tehdejšího kmenového souboru. Mezi jinými především Marie Tomášová a Jan Tříska. Pamatuji si tehdejší Třískovo vyjádření, že jde za divadlem „kam ho srdce táhne“.
První představení, které jsem tam viděl, byl Mussetovo drama Lorenzaccio. Dusná doba, soupeření o politickou moc. V titulní roli Jan Tříska, vévodu Lorenza hrál Milan Riehs a dál si pamatuji výborný výkon Miloše Nedbala. Tříska si uhájil svou hereckou individualitu přes snahu režiséra Krejči o vysoce stylizované herectví.
Dalším dramatem, které jsem v Divadle za branou viděl, byla hra Tři sestry Antona Pavloviče Čechova. Měl jsem štěstí, že na prostorově úsporně řešené scéně představoval postavu doktora Čebutykina, ironika nad dobovými poměry, alternující režisér Krejča. Pro mne to byla vzácná příležitost vidět režiséra (a původně herce) přímo v herecké akci svojí režie. Do postavy barona Tuzenbacha byl obsazen Jan Tříska. Opět s přesvědčivým výkonem. Roli Máši představovala Marie Tomášová a zaujal mne také výkon Věry Kubánkové.
Vynikající byla hudební složka inscenace autora Petra Hapky. Velmi silný byl závěrečný vojenský pochod, kdy všichni aktéři nastupují za tónů fanfár k děkovnému defilé.
Velmi živé a nabité mladickou energií a čerstvostí bylo představení, na jehož přípravě se značnou měrou podílel dramaturg Karel Kraus, blízký spolupracovník režiséra Krejči na dramatických textech. Jmenovalo se Provaz o jednom konci a bylo sestaveno z několika aktovek rakouského dramatika Johanna Nepomuka Nestroye, také s výborným Hapkovým hudebním doprovodem. V tomto případě šlo vlastně o komedii se zpěvy, v níž Jan Tříska zase zazářil.
S nástupem „normalizace“ po sovětské okupaci byla státním rozhodnutím činnost Divadla za branou ukončena. Ještě na posledních představeních odměňovali diváci soubor dlouhotrvajícími ovacemi.
Po rozpuštění hereckého souboru přijal některé členy do angažmá Milan Friedl, který byl uměleckým ředitelem Lyry pragensis, například Marii Tomášovou, Vladimíra Matějčka a Otomara Krejču mladšího.
Jana Třísku jsem naposled na jevišti viděl v sedmdesátých letech v inscenaci Městských divadel pražských Zapomeňte na Hérostrata od Grigorije Gorina.
V druhé polovině sedmdesátých let se rozhodl Jan Tříska s manželkou, herečkou Karlou Chadimovou, odejít z Československa do Kanady, kde měla Třískova žena příbuzné. Později se přemístili do Los Angeles ve Spojených státech. Do Čech se Tříska podíval až po listopadové revoluci, kdy přijal pohostinská vystupování na více pražských scénách.
Herci, kteří jsou obsazováni do filmových rolí, jsou známi nejširší veřejnosti hlavně jimi. Většina jich ale dává přednost autenticitě divadla a přímého kontaktu s divákem. Každý divadelní večer je jiný a záleží na tom, jaké publikum se sejde. Co se na jevišti v daný okamžik odehraje, už se nedá vrátit. Proto je pro herce každé představení plné napětí a soustředění se na výkon. Filmová kamera je studená, neosobní a herec vidí jak vše dopadlo režijním schválením až po odtočení jednotlivých záběrů.
Zmiňuji to právě v souvislosti s dramatikou mladého, zapáleného, avantgardního divadla šedesátých let, kterému se díky tvůrčímu přístupu režiséra Otomara Krejči spolu s nadšením jeho uměleckého souboru podařilo v českém prostředí vytvořit scénu, známou nejen v Evropě, ale celosvětově. S její existencí a činností budu mít vždycky jméno Jana Třísky, jednoho z jejích předních členů, spojené.