Výtvarné portfolio na stránce
www.galerie-hlavaty.cz
Hlavatý Jan MgA.
společnost - umění - politika

Nová anticharta

Červenec 2018

Dnes se mluví a píše o nárůstu vlivu komunistů na správu státu. Tento vliv ale zde existoval už od počátku devadesátých let po listopadové revoluci devětaosmdesátého roku.

Začalo to podvodem komunistického předsedy vlády Adamce na Václava Havla, kdy Adamec vnutil Havlovi na základě dohody mezi představiteli Charty 77 a dosluhující komunistickou vládou nově instalovaného „revolučního“ ministerského předsedu Mariána Čalfu jako prostředníka smírného aktu „sametového“ přechodu k demokratickým poměrům naší země.

Pan Čalfa nelenil a obsadil většinu ministerstev lidmi z Prognostického ústavu tehdejší Akademie věd, instituce, vytvořené původně komunistickým premiérem Lubomírem Štrougalem na popud sovětského vůdce, Jurije Andropova. Účel této instituce byl jasný, záchrana a obnova životnosti hroutícího se nefunkčního komunistického hospodářství. V tom mělo její obsazení jasný úkol. Marián Čalfa obsadil do většiny ministerstev lidi právě z Prognostického ústavu, majících za obsah svojí práce prognózu trvání komunisticky spravovaného hospodářského systému. To se týkalo především ministerstva financí a hospodářství. Kdo znal tehdy, na konci osmdesátých let, jméno Václav Klaus ? Úředníka, krčícího se pod dohledem komunistickch pánů, bývalého člena v osmašedesátém roce založeného Klubu angažovaných nestraníků, kterému až „nový vítr“ v sovětském vedení dovolil vystoupit na vídeňském ekonomickém fóru na podzim roku 1989, kde „odvážně“ představil své plány pro budoucí směr státního hospodářství ? Nebo jméno Vladimíra Dlouhého, nově představeného jako ministra hospodářství ? Znal ho jen ten, kdo měl nějaký kontakt s tehdejším Podnikem zahraničního obchodu. Později byl Dlouhý u rozdělování „majetků“ při velké privatizaci, která nadělila základy k postupnému získání majetků lidem, kteří patřili k dřívější komunistické nomenklatuře a kteří se stali miliardáři prakticky přes noc. Jména lidí z okruhu Charty 77, Jiřího Dienstbiera nebo Jána Čarnogurského, byla v tomto kontextu jen pomyslnou „třešničkou na dortu“. Finance, ekonomickou správu země i hospodářství měli v rukou jistě bedlivě příslušnými „orgány“ sledovaní, k tomuto účelu určení a bezpochyby pověření prognostici.

Nabízí se otázka, proč se Charta 77, pokud by jí šlo o převzetí moci v Československu, nezaměřila víc na kontakty s renomovanými západními ekonomy, kteří by mohli nově instalovanému režimu velmi účinně pomoct při organizaci nekomunistické správy země ? Chartisté se ovšem nikdy o nějaký politický převrat nepokoušeli. Snažili se o to, aby komunistický blok dodržoval všemi účastníky schválené humanitní dokumenty helsinské konference z roku 1975, což totalitní československý režim ignoroval. Komunisté ve vedení státu byli daleko víc připraveni na pád svého systému, než kdokoliv jiný a uměli se na něj připravit. Václavu Klausovi, který vystřídal Mariána Čalfu ve vedení vlády, se podařilo získat důvěru prezidenta Havla ve snaze mít na něj vliv.

Naštěstí do hry vstoupil parlament, na začátku devadesátých let nazývaný ještě Národním shromážděním. Výměnou obsazení tohoto zákonodárného orgánu došlo na množství demokraticky motivovaných opatření, díky tomu byly schváleny restituce neoprávněně odebraných majetků a další body, které vracely porevoluční Československo na evropskou civilizační půdu.

Václav Klaus, který se ustavil do čela postkomunistické vládní garnitury, byl proti jakékoliv restituční aktivitě. Jen díky na základě první porevoluční volby jmenovaných poslanců ve změněné sněmovně se snaha tohoto prognostika nezdařila a to položilo základ demokratického a humanitního směřování státu.

Zásluhou úsilí Václava Havla, prezidenta republiky, jsme se stali plnohodnotnými členy obranné organizace NATO a Evropské unie. Velmi k tomu přispěla sympatie prezidenta Spojených států, Billa Clintona a jeho ministryně zahraničních věcí, české rodačky Madeleine Albright. Ve druhé polovině devadesátých let uzavřeli dva hlavní představitelé našich největších politických stran, ODS a ČSSD, Václav Klaus a Miloš Zeman, tak zvanou Opoziční smlouvu. Jejím smyslem bylo rozdělit si pravomoci řízení státu ve prospěch politických cílů, resuscitovat někdejší komunistickou správu věcí obecných a odstavit a utlumit jednoznačnou snahu Václava Havla a jeho politických spojenců ukotvit Českou republiku do středu západního spojenectví. Václav Klaus přímo vyvíjel ve své straně úsilí narušovat a zpochybňovat jednotu Evropské unie odkazy na „mocipány z Bruselu“, kteří se nám stále snaží něco vnucovat. Miloš Zeman se pak přímo staví za zájmy ruského prezidenta Putina a své hlavní spojence vidí v totalitarizovaném Rusku a komunistické Číně. Na nedávném sjezdu českých komunistů oslovil přítomné - „soudruzi a soudružky“.

V poslední době se proti záměru dostat nás do područí novodobého východního bloku postavilo sdružení Milion chvilek pro demokracii.

Je třeba doufat, že tato iniciativa probudí dosud pasivní většinu, lidé odmítnou novou antichartistickou kampaň a rozhodnou do budoucna o tom, kam by chtěli patřit.

Jan Hlavatý
 
foto kalendář krásná a levná fotokniha