Zpět

Destrukce

Dobře se vzpomínám na novorenesanční krásnou budovu bývalého Denisova nádraží, v padesátých letech přejmenovanou na Nádraží Praha – střed v oblasti pražské části Těšnov. Jako dítě jsem odtamtud odjížděl vlakem s rodiči a příbuznými směrem na Mělník a později jako student jsem tam chodil ze štvanického areálu po tenisu do nádražní restaurace na studené pití.

Impozantní byla vstupní hala a vznosný celý interiér, který tvořil s exteriérem budovy unikátní celek a architektonicky krásný objekt.

V osmdesátých letech, protože nádraží přestalo sloužit svému původnímu účelu, se v tehdejší městské správě uvažovalo, jaké by byly možnosti dalšího využití. Jedním způsobem, nejlogičtějším a nejpravděpodobnějším, byl záměr zřídit tam muzeum železniční dopravy. Nakonec ovšem v duchu tehdejšího „socialistického“ rozhodování bylo určeno, že originální architektura, která symbolizovala vztah umění v nejkvalitnějším provedení k industriálnímu využití, v tomto případě v železniční dopravě, bude zbořena. Jako důvod tohoto nesmyslného rozhodnutí byl požadavek na uvolnění prostoru Denisova nádraží pro stavbu vznikající průtažné magistrály středem města. Případ skončil povoláním Národního podniku Destrukce, který unikát, dominující veškeré stavební úrovni tehdejší střední Evropy, v roce 1985 detonoval.

Tento akt zachytily a dokumentovaly Televizní noviny toho času. Při zničení této významné pražské architektonické památky asistovaly stovky protestujících obyvatel, sledujících toto kulturní barbarství, což televizní kamery uchovaly jako svědectví pro budoucnost.

Dnes vidíme podobný záměr, zničit významnou architektonickou památku, Libeňský most. Je to dílo jednoho z nejvýznamnějších architektů kubistického slohu Pavla Janáka.

Sledoval jsem tiskovou konferenci paní Krnáčové, odstupující pražské primátorky a jejího náměstka pro dopravu, pana Dolínka. Paní Krnáčová řekla tisku, že mosty jsou stavěny na funkčnost sta let a pak už neodpovídají bezpečnostním parametrům. Nevím, odkud čerpá potřebné informace, aby mohla tuto „bublinu“ vypustit. Jak by se tvářil zakladatel mostu, překlenujícího Vltavu od staroměstské po malostranskou část Prahy, císař Karel IV., kdyby mu někdo ohlásil, že jím založený most nepřetrvá sto let ?

V čem je asi zádrhel ? Jednoznačně v tom, že komunistický režim totálně kašlal na veškerou obnovu a opravu památek a naneštěstí postkomunistický režim v tom pokračuje. Česká porevoluční společnost se doposud nikdy plně nedistancovala od nástupnictví po bývalé moci a každý ze zastupitelů měl pocit, že má nárok na dědění komunistických prebend.

Jediný, kdo se zabýval stavem českého kulturního dědictví a staral se o údržbu architektonických památek, byl v ministerstvu kultury Pavel Tigrid. Ta doba se ale už vytrácí z obecného povědomí, protože ji překryly aktuálnější kauzy. Kdo dnes všechno rozkrade, je pro veřejnost přitažlivější.

Paní Krnáčová, přestože odstupuje, snaží se Praze dát svůj odkaz. Ten zní (parafrází) - zbourejte Libeňský most o jehož údržbu se čtyřicet let komunistický režim nestaral, jako jsme se o jeho údržbu nestarali následujících 28 let ani my, demokraticky měněné a volené zastupitelstvo. Dál nás suďte, jako jste vystavili (spíš nevystavili) soudu veškeré komunistické představenstvo bývalého režimu, zodpovědné za chátrající uměleckou a architektonickou kulturu, která tvoří věhlas Prahy.

Bohužel část zastupitelstva Magistrátu hlavního města Prahy je trvale nekompetentní a nezpůsobilá chovat respekt k historickým hodnotám a jejich významu v současnosti. Řádně se nestará o údržbu cenných míst a spíše navozuje pocit, že jde o snahu, pokud někde je něco v havarijním stavu, získat nějaké dotace, abychom my, zastupitelstvo, nepřišli jednoduše zkrátka. Ohledně Libeňského mostu je samozřejmé, že postavení nového mostu, ještě podpořeného architektonickou soutěží, může přinést do kapes zodpovědných fukcionářů a příslušných orgánů určitou úlitbu, která by se jistě hodila. Přitom hlavní město má velké příjmy z turistického ruchu, který přináší Praze velké možnosti rozvojových projektů. Potřebné finance na záchranu Libeňského mostu by se jistě našly i bez jakýchkoliv dotací, včetně postavení provizorního mostu, jenž by byl funkční po dobu rekonstrukce stávajícího.