Zpět

Performance a videoart

Co je na nich rozdílné a co je jim společné ? Nechci rozebírat jednotlivé aspekty toho nebo onoho žánru – vstupu nového nebo nových výrazových prostředků do oblasti výtvarného umění. Spíše se zastavím u toho, kde je a z čeho pochází snaha současných výtvarníků rozšiřovat okruh využívaných způsobů výrazu.

Různé názory mohou být na to, v čem spočívá síla uměleckého vyjádření, totiž, zda je ve změnách užití forem, nebo v hledání vnitřní, podvědomím umocněné představivosti.

V tomto ohledu vstupují na výtvarnou scénu od přelomu padesátých a šedesátých let nové, nebo spíše inovované způsoby projevu, vycházející částečně z divadelní scénografie, částečně z kinematografie. Již předtím známí výtvarníci, například Andy Warhol, inspirováni filmem, zkoušejí dát filmovému záznamu jiný význam, než je výpověď příběhu. Pamatuji si, když měl ve Francouzském institutu před lety přednášku jeden historik umění, že představil jako doprovod svého výkladu Warholův záběr newyorského mrakodrapu Empire State Building. Upozornil na závěr své přednášky, že tento záběr trvá několik hodin, že z něj předvede jen úsek a sám asi po dvou minutách odešel. Vydržel jsem se dívat asi deset minut a pak si řekl, že si zbytek domyslím.

Nedělám si ale tímto z Andyho Warhola legraci, v určitý čas měl jistě pocit, že manifestace změny pohledu na filmové medium znamená víc, než tradiční umění. Ostatně tento asi čtyřiadvacetihodinový film statický nebyl. Pro toho, kdo to vydržel, se zdánlivě „utažený“ záběr měnil podle osvětlení denní a noční dobou. Uměním to nazvat nelze, je to manifestační postoj vztahu k modernímu mediu.

Warhol byl výtvarník vynikající, do velké míry byl určovatelem nové estetiky spojováním volného a užitého umění, kdy reklama a obraz se stávají jedním a překonávají tradiční vnímání výtvarna. Jeho střídmé, do polarizace převáděné ostře barevné sítotiskové fotografiky jsou vrcholy přímočarého výrazu. Na tento výsledek práce musel být velmi soustředěný a zaujatý. Zdá se, že byl člověkem dvojího života. Jeho druhá osobnost žila rozháranou, neurovnanou existenci, plnou exhibicionizmu a sebestředného fanfarónství. Z této strany byl přijímán jako extravagantní individuum, což bylo na něm z hlediska publicity zajímavější, než jeho umění. Odtud pochází i často snobské hodnocení jeho díla, protože co je poutavější pro veřejnost – skutečná hodnota vytvořeného díla, nebo to, co tvorbu provází ? V každém případě, Andy Warhol byl dobrý obchodník a uměl o své umění vzbudit zájem. Když řekl, že záleží na tom, v jaké galerii výtvarník vystavuje, dal najevo, že je pro něj důležitý adekvátní ohlas.

Byl průkopníkem opuštění tradičních prostředků, s jakými bylo doposud výtvarnictví spojováno. Jeho vstup do světa kinematografie – jde o jiný přístup, než v případě surrealistických filmů jeho dřívějších kolegů – byl veden snahou dát filmovému běhu času jiný tvar, než vyprávěčský. V tom právě je vzorem pro mnoho pokračovatelů, kteří se zhlédli v nejnovější obrazově kinetické technice – videu.

Zde ovšem nastává problém. Určitě většina z těch, kteří v tomto novém mediu tvoří, se snaží o naprosto poctivou výpověď o současné skutečnosti. Nejsou ale vybaveni tak profesionální technikou, jako velká filmová studia, ani nemají možnosti vytvořit si tak profesionální podmínky. Pak se lehce stává, že titulky s obrazem v podkresu k nějakému plytkému thrilleru mají větší sugestivitu ve fragmentární dokumentaci jsoucna, než snaha o závažný záznam. To, co působí amatérsky a neuměle, odpovídá tak paradoxně Warholovu názoru o kvalitě galerie.

Tak zvaným performancím předcházely rovněž od předělu padesátých a šedesátých let happeningy, vlastně radostná setkání, při kterých se sami zúčastňující se umělci stávají objekty výtvarné akce. Samozřejmě, že nešlo jen o čistě umělecký dosah vytvářeného, snahou autorů byla určitá provokace, nebo protestní jinotaj, inspirovaný často politickou situací. To jak na tehdejším Západě, tak na Východě, i když akce v obou případech měly stejný motiv. To si uvědomujeme zvlášť dnes, kdy vnímáme podobu obou tehdejších světů jako neustálý střet s konzervativizmem, se skrytým nebo manifestovaným násilím a pokrytectvím.

Dnešní performance mají určitě svůj původ obrovským skokem přes historii k prvopočátkům divadla, k jeho syrové, pouťově lidové podobě, kdy se každý den hrálo něco jiného, co dala okamžitá inspirace. Ovšem tak jako kdysi, je nutné mít nápad. Při produkci před publikem záleží na vcítění se a vstřícné účasti na straně obecenstva, protože nesympatie od vnímatelů mohou znamenat podobné fiasko, jak to známe z filmové scény Amarcordu Federica Felliniho, kdy nespokojené publikum zahrnulo v předměstském kabaretu snažící se „umělce“ vším možným, jen ne uznáním.

Současné snahy vystavujících výtvarníků, kteří doprovázejí své práce při vernisážích performancemi, přesahují jejich vlastní obor a zasahují do nejmodernějšího pojímání scénografie, jež se aktuálně univerzalizuje v multimediální umění. Scénografie se odděluje od dramatu, s nímž byla vždy doposud výlučně spojována a je přijímána a využívána volným uměním jako výraz komplexnějšího dosahu.

Důležité je ovšem, jaký mají performance skutečný účin. Pokud se na vernisážích nemáme tvářit jako dav v Andersenově pohádce Císařovy nové šaty, kdy jenom jediné dítě mluví hlasem upřímnosti a ne snobského pokrytectví, měli bychom být zážitkem performance skutečně vnitřně obohaceni. Záleží na citlivosti performerů, aby účin tohoto způsobu manifestace byl odpovídající předcházející snaze.

Jestliže mám dospět k závěru úvahy o aktuálních směrech posledního vývoje výtvarného umění, musím charakterizovat oba druhy rozšiřující rozměr výtvarna v jeho doposud ustáleném vnímání. Jestliže performance čerpá z tradičního divadelního projevu, videoart je inspirován tradiční kinematografií. Je naprosto správné, že se výtvarníci snaží doplnit nedostatečnost autenticity v oborech, jež se s čistou výtvarností původně neidentifikovaly, ale o to více záleží na „jiskře přesahu“, o nějž může být nejen výtvarný svět obohacen.

Pak ovšem, vzhledem k profesionální kvalitě divadla i filmu, kritikou i zkušenostmi vytříbenou, je důležité, aby performance i videoart překročily hranice, oddělující byť zapálený amatérizmus od hranice, jež se, při vší snaze o autenticitu a čerstvost projevu, může nazývat profesionalitou.